Jak moc se na jejich stránkách objevuje jídlo.
Všimli jste si?
Japonský internet je pro jazyk neovládajícího evropana vůbec docela legrační záležitost. Ti z vás, kteří při honbě za fanarty zavítali na japonské stránky, mi jistě dají za pravdu, že brouzdání jejich servery znamená projíždění řádky po řádce, jazyk vystrčený soustředěním a v hlavě myšlenku:
"Tady se přece musí dát na něco kliknout!"
Mám japonské stránky ráda, skýtají mnohá překvapení.
I když věřím, že antivir z nich nadšen není.
(Alžběta* je poslední dobou nějaká nemocná a popravdě, jsem docela zvědavá, jak se bude tvářit technik při odvirování. Nechci vědět, co všechno v elektronických hlubinách mého notebooku najde... :D)
Ale abych se vrátila k původnímu tématu:
Jídlo.
Poslední dobou se pro mě jídlo stalo řešením problémů.
Nabízí se představa Brusinky, vyžírající lednici, či ležící v posteli s kýblem zmrzliny, ale ne ne... :P
Se splínem se každý z nás vyrovává jinak. Dříve jsem lámala tužky, ale takový rozptyl leze do peněz, tehdy navíc i do známek, neboť jsem v dobách své největší slávy(puberta) neměla v penále jedinou tužku a geometrii jsem rýsovala ořezanou černou pastelkou.
Dnes se se záchvaty frustrace vyrovnávám jinak:
Pečením.
Muffiny.
Sladký evergreen, vznikající z hořkých hlubin deprimované letargie.
A pýcha mi nedovolí zastřít fakt, že jsem v pečení muffinů velmi VELMI dobrá.(to je tím tréninkem :D)
Dorty
Na dortech řádí hlavně moje umělecké já (Jirka?)
Problém je v tom, že když už ho upeču, musí ho také někdo sníst. A ten někdo musím být já. A to se mým tukovým buňkám moc líbí.
Mě už méně...


Zvláštní je, že co se týče vaření, jsem naprostý břídil, ale pečení mi jde... :/


