Kolik anime sérií jste viděli?
Dvacet? Třicet? Víc, než padesát? Ke stovce?
Tak to klobouk dolů.
Poslední dobou myslím na to, že já sama si rozhodně odborník říkat nemůžu. Nejsem až tak aktivní divák anime. Vím, že je spousta kousků, které bych měla vidět, pokud chci mít nějaké základní povědomí o japonské pop-kultuře. A ke kterým jsem se stále nedostala, protože můj postup při sledování nejen anime seriálů, je poněkud... zvláštní.
Ne, nejsem znalec.
A nevím, jak se nazvat.
(A moje neodbytná potřeba věci konkrétně pojmenovávat mě nutí ten výraz stále hledat)
Nejsem, jak to říct... konzument anime. V tom klasickém slova smyslu, nehledejte za tím nic hanlivého, nebo odsouzeníhodného(- zabarvení, které slovo "konzument" dostává na českých filmových serverech :/ )
Faktem ale je, že můj systém sledování čehokoli je extrémně zdlouhavý.
Málokdy mám rozkoukáno více sérií. Vlastně se mi to ještě nikdy nestalo.
Je několik druhů fanouškovství. Je "being a fan" a "participation in fandom", jak mi bylo vysvětleno na livejournalu.
A já mám ráda fandomy.
Ráda se podívám na anime. Jedno anime. Soustředím se jen na ten jeden příběh, soustředím se na jeho postavy, na jejich jména, na jejich historii, jejich psycholgoii. A když seriál skončí a stál za to, neskáču hned na další.
Pokud mě anime zaujme, ráda s jeho postavami nějakou dobu pobudu.
Obvykle zůstávám u jednoho fandomu kolem tří až osmi měsíců.
Projdu si diskuze, postahuju fanarty, pročtu si fanfikce, nějaké napíšu...
(Mám přímo masochistickou zálibu v objevování nových fandomů na fanfiction.net. Trvá dlouho, než se proberete tím množství různě (ne)kvalitních textů a najdete ty mistry. Protože já, ať už to přiznám, nebo ne, považuji fanfikce za regulérní žánr. A někteří z těch, které jsem za dobu svého působení na ff.net potkala, jsou pro mě Spisovatelé s velkým S. Mohla bych se živit doporučováním autorů :D)
V důsledku toho má můj seznam shlédnutých anime něco kolem dvaceti položek.
Ubohé, jo...
Nejsem odborník na anime. Jsem spíš odborník na jednotlivá anime :D
Myslím, že jsem... ochutnavač? Ochutnavač anime, ne jeho konzument.
Vezmu seriál, zkouknu ho tam i zpátky, vezmu jeho postavy, rozeberu je a zase složím...
A někdy uprostřed toho procesu zjistím, že za takový rozbor ani nestojí.
Ale ti, co projdou... to je pak jiná liga :)
neděle 17. října 2010
sobota 9. října 2010
Óda na kresbu
Miwa Shirow je génius.
Pardon, jen jsem to chtěla říct nahlas :)
Miluju komixy. Nejenom mangu, všechny komixy, a jsem ochotna se o to s profesorem Vymazalem, sociologem, který ze srdce nenávidí všechno mediální a "prostoduché", pohádat do krve.
(Kdyby se ovšem pan profesor hádal. On se nehádá. On pro jistotu vůbec neponechává prostor k argumentaci.)
Zbožňuju komixy, protože jsou mezikrokem mezi textem a filmem a nabízí prostor pro umělecké vyjádření téměř jakéhokoliv rázu.
A mangu mám ráda úplně nejvíc, protože -umění stranou- se na ní hezky kouká ;)
Je pravda, že manga obvykle působí na první signální a všechny ty slečny s velkýma očima a nohama do nebe a chlapci s jemnými rysy a perfektními účesy jsou extrémně vystylizované nereálno... Ale radši budu koukat na nereálné tyčkoidní bišíky, než Supermana, s lýtkovými svaly velikosti mých stehen - která jsou, mezi námi, opravdu velká :D
Nedávno jsem narazila na autora, jehož styl mě naprosto uchvátil(a podle těch dvou vět, co se tváří jako perex už víte, kdo to je): Miwa Shirow
Dostala jsem se k němu přes sérii D.O.G.S. (A posléze se zamilovala do jeho Miku Hatsune :)
A děti, musím říct: je geniální!
Jeho kresba je úžasná. Díky ní jeho hrdinové mají, kromě neodmyslitelného atraktivního zevnějšku a kouzla osobnosti, i nebezpečný až lehce nepříčetný pohled v očích. Akce je brutální, ale tak nějak... čistě. (Pro srovnání: Ne jako Hellsing, což byl detailní krvavý bordel na n-tou.)
Je to dynamické(jak ostatně manga bývá), tak nějak na pohled ostré, dokonale promyšlené a je to nesmírně sexy.
Jo, to je to správné slovo:
Jeho kresba je SEXY!
;)
P.S. Shledávám, že moje příspěvky jsou čím dál zmatenější a roztěkanější a trochu mě to znervózňuje, až zahanbuje. Ale asi to moc prožívám, od toho blogy vlastně jsou, ne? Nejsme ve škole... :)
Pardon, jen jsem to chtěla říct nahlas :)
Miluju komixy. Nejenom mangu, všechny komixy, a jsem ochotna se o to s profesorem Vymazalem, sociologem, který ze srdce nenávidí všechno mediální a "prostoduché", pohádat do krve.
(Kdyby se ovšem pan profesor hádal. On se nehádá. On pro jistotu vůbec neponechává prostor k argumentaci.)
Zbožňuju komixy, protože jsou mezikrokem mezi textem a filmem a nabízí prostor pro umělecké vyjádření téměř jakéhokoliv rázu.
A mangu mám ráda úplně nejvíc, protože -umění stranou- se na ní hezky kouká ;)
Je pravda, že manga obvykle působí na první signální a všechny ty slečny s velkýma očima a nohama do nebe a chlapci s jemnými rysy a perfektními účesy jsou extrémně vystylizované nereálno... Ale radši budu koukat na nereálné tyčkoidní bišíky, než Supermana, s lýtkovými svaly velikosti mých stehen - která jsou, mezi námi, opravdu velká :D
Nedávno jsem narazila na autora, jehož styl mě naprosto uchvátil(a podle těch dvou vět, co se tváří jako perex už víte, kdo to je): Miwa Shirow
Dostala jsem se k němu přes sérii D.O.G.S. (A posléze se zamilovala do jeho Miku Hatsune :)
A děti, musím říct: je geniální!
Jeho kresba je úžasná. Díky ní jeho hrdinové mají, kromě neodmyslitelného atraktivního zevnějšku a kouzla osobnosti, i nebezpečný až lehce nepříčetný pohled v očích. Akce je brutální, ale tak nějak... čistě. (Pro srovnání: Ne jako Hellsing, což byl detailní krvavý bordel na n-tou.)
Je to dynamické(jak ostatně manga bývá), tak nějak na pohled ostré, dokonale promyšlené a je to nesmírně sexy.
Jo, to je to správné slovo:
Jeho kresba je SEXY!
;)
P.S. Shledávám, že moje příspěvky jsou čím dál zmatenější a roztěkanější a trochu mě to znervózňuje, až zahanbuje. Ale asi to moc prožívám, od toho blogy vlastně jsou, ne? Nejsme ve škole... :)
úterý 31. srpna 2010
Food Spam
Na Japoncích se mi líbí(mimo jiné) jedna věc:
Jak moc se na jejich stránkách objevuje jídlo.
Všimli jste si?
Japonský internet je pro jazyk neovládajícího evropana vůbec docela legrační záležitost. Ti z vás, kteří při honbě za fanarty zavítali na japonské stránky, mi jistě dají za pravdu, že brouzdání jejich servery znamená projíždění řádky po řádce, jazyk vystrčený soustředěním a v hlavě myšlenku:
"Tady se přece musí dát na něco kliknout!"
Mám japonské stránky ráda, skýtají mnohá překvapení.
I když věřím, že antivir z nich nadšen není.
(Alžběta* je poslední dobou nějaká nemocná a popravdě, jsem docela zvědavá, jak se bude tvářit technik při odvirování. Nechci vědět, co všechno v elektronických hlubinách mého notebooku najde... :D)
Ale abych se vrátila k původnímu tématu:
Jídlo.
Poslední dobou se pro mě jídlo stalo řešením problémů.
Nabízí se představa Brusinky, vyžírající lednici, či ležící v posteli s kýblem zmrzliny, ale ne ne... :P
Se splínem se každý z nás vyrovává jinak. Dříve jsem lámala tužky, ale takový rozptyl leze do peněz, tehdy navíc i do známek, neboť jsem v dobách své největší slávy(puberta) neměla v penále jedinou tužku a geometrii jsem rýsovala ořezanou černou pastelkou.
Dnes se se záchvaty frustrace vyrovnávám jinak:
Pečením.
Muffiny.
Sladký evergreen, vznikající z hořkých hlubin deprimované letargie.
A pýcha mi nedovolí zastřít fakt, že jsem v pečení muffinů velmi VELMI dobrá.(to je tím tréninkem :D)
Dorty
Na dortech řádí hlavně moje umělecké já (Jirka?)
Problém je v tom, že když už ho upeču, musí ho také někdo sníst. A ten někdo musím být já. A to se mým tukovým buňkám moc líbí.
Mě už méně...
Zvláštní je, že co se týče vaření, jsem naprostý břídil, ale pečení mi jde... :/
Jak moc se na jejich stránkách objevuje jídlo.
Všimli jste si?
Japonský internet je pro jazyk neovládajícího evropana vůbec docela legrační záležitost. Ti z vás, kteří při honbě za fanarty zavítali na japonské stránky, mi jistě dají za pravdu, že brouzdání jejich servery znamená projíždění řádky po řádce, jazyk vystrčený soustředěním a v hlavě myšlenku:
"Tady se přece musí dát na něco kliknout!"
Mám japonské stránky ráda, skýtají mnohá překvapení.
I když věřím, že antivir z nich nadšen není.
(Alžběta* je poslední dobou nějaká nemocná a popravdě, jsem docela zvědavá, jak se bude tvářit technik při odvirování. Nechci vědět, co všechno v elektronických hlubinách mého notebooku najde... :D)
Ale abych se vrátila k původnímu tématu:
Jídlo.
Poslední dobou se pro mě jídlo stalo řešením problémů.
Nabízí se představa Brusinky, vyžírající lednici, či ležící v posteli s kýblem zmrzliny, ale ne ne... :P
Se splínem se každý z nás vyrovává jinak. Dříve jsem lámala tužky, ale takový rozptyl leze do peněz, tehdy navíc i do známek, neboť jsem v dobách své největší slávy(puberta) neměla v penále jedinou tužku a geometrii jsem rýsovala ořezanou černou pastelkou.
Dnes se se záchvaty frustrace vyrovnávám jinak:
Pečením.
Muffiny.
Sladký evergreen, vznikající z hořkých hlubin deprimované letargie.
A pýcha mi nedovolí zastřít fakt, že jsem v pečení muffinů velmi VELMI dobrá.(to je tím tréninkem :D)
Dorty
Na dortech řádí hlavně moje umělecké já (Jirka?)
Problém je v tom, že když už ho upeču, musí ho také někdo sníst. A ten někdo musím být já. A to se mým tukovým buňkám moc líbí.
Mě už méně...
Zvláštní je, že co se týče vaření, jsem naprostý břídil, ale pečení mi jde... :/
středa 4. srpna 2010
D.Gray-Man
Není pro mě neobvyklé, že na seriály začínám koukat kvůli hlavním hrdinům.
Bylo tomu tak u Macross Frontier, Mononoke, dokonce i na Myšlenky zločince mě nalákal psí pohled Spencera Reida... bylo tedy jen otázkou času, kdy se přes Allena Walkera dostanu k D.Gray-Man.
(Díky Bohu za Rapidshare-search-engine ;)
Jsem skoro u konce a pořád nevím, co si o tom myslet.
Design hlavních postav je parádní! Allen je úžasný, Lenalee krásná a Lavi je prostě... Lavi je postava, která se z průměrných příček lokálního žebříčku dokázala dostat na přední příčky žebříčku celoanimovského! :D
(Nehledě na to, že kdyby bylo po mém, bude kabát Černého řádu povinnou součástí klučičího oblečení... kluci v tomhle anime jsou vůbec nakreslení tak, aby se na ně hezky koukalo. A specielně u Allena přestává adjektivum "pohledný" stačit. Ten chlapec je prostě tak krásný, až to bolí! :D)
Na druhou stranu, ten, kdo navrhoval Akumy(dá se to takhle skloňovat? Žiju z anglických titulků, tak nevím...:( ) asi kouřil něco hodně kvalitního. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit :D. Trochu to degraduje jinak celkem "seriózní" vyznění celé série, protože při pohledu na mnohé démony se prostě od srdce zasmějete :D
Na stranu třetí: na jeden díl nadmíru zajímavého příběhu připadají dva fillery. Musím se přiznat, že z těch 103 epizod jsem viděla půlku. Jednou to doplním, ale teď prostě nemám chuť se těmi odbočkami zabývat.
Na stranu čtvrtou, nenávidět jednu z hlavních postav je sakra problém. A tento problém nastal u Kandy. Nevím proč, ale narozdíl od Laviho nabrala Kandova popularita směr dolů a pochybuji, že se z toho bahna někdy vyhrabe...
"Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju!"
:D
Všimla jsem si, jak moc fandové srovnávají Allena s Edem Elricem. Nemyslím si, že úplně správně. Jisté podobnosti tu jsou, ale Allen a Edward jsou charakterově poměrně dost odlišní.
Spíš jsem toho názoru, že takhle by vypadalo FMA, kdyby se na cestu vydal místo Edwarda Al.
Allen je milý, něžný kluk s vychováním, které umí použít. Edward je (alespoň na povrchu) temperamentní excentrik, co na manýry kašle :D
P.S.: Není mi úplně jasné, proč anime skončilo tam, kde skončilo. Doufám, že jde jen o (dlouhou) odmlku. Allen Walker je postavou s příliš velkým potenciálem na to, aby byl součástí nedokončeného anime, plného fillerů. Na něco takového je ho prostě škoda!
P.P.S.: No nic... uvidíme, jak se s tím popere manga...
P.P.P.S.: Hm. Tak neuvidíme, protože jak jsem dnes zjistila, onemanga.com a jí podobné stahují licencované mangy a zákon schválnosti chce, aby DGM byl mezi nimi :/
P.P.P.P.S.: Ani jsem to nedočetla, vy bastardi! :D
Bylo tomu tak u Macross Frontier, Mononoke, dokonce i na Myšlenky zločince mě nalákal psí pohled Spencera Reida... bylo tedy jen otázkou času, kdy se přes Allena Walkera dostanu k D.Gray-Man.
(Díky Bohu za Rapidshare-search-engine ;)
Jsem skoro u konce a pořád nevím, co si o tom myslet.
Design hlavních postav je parádní! Allen je úžasný, Lenalee krásná a Lavi je prostě... Lavi je postava, která se z průměrných příček lokálního žebříčku dokázala dostat na přední příčky žebříčku celoanimovského! :D
(Nehledě na to, že kdyby bylo po mém, bude kabát Černého řádu povinnou součástí klučičího oblečení... kluci v tomhle anime jsou vůbec nakreslení tak, aby se na ně hezky koukalo. A specielně u Allena přestává adjektivum "pohledný" stačit. Ten chlapec je prostě tak krásný, až to bolí! :D)
Na druhou stranu, ten, kdo navrhoval Akumy(dá se to takhle skloňovat? Žiju z anglických titulků, tak nevím...:( ) asi kouřil něco hodně kvalitního. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit :D. Trochu to degraduje jinak celkem "seriózní" vyznění celé série, protože při pohledu na mnohé démony se prostě od srdce zasmějete :D
Na stranu třetí: na jeden díl nadmíru zajímavého příběhu připadají dva fillery. Musím se přiznat, že z těch 103 epizod jsem viděla půlku. Jednou to doplním, ale teď prostě nemám chuť se těmi odbočkami zabývat.
Na stranu čtvrtou, nenávidět jednu z hlavních postav je sakra problém. A tento problém nastal u Kandy. Nevím proč, ale narozdíl od Laviho nabrala Kandova popularita směr dolů a pochybuji, že se z toho bahna někdy vyhrabe...
"Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju!"
:D
Všimla jsem si, jak moc fandové srovnávají Allena s Edem Elricem. Nemyslím si, že úplně správně. Jisté podobnosti tu jsou, ale Allen a Edward jsou charakterově poměrně dost odlišní.
Spíš jsem toho názoru, že takhle by vypadalo FMA, kdyby se na cestu vydal místo Edwarda Al.
Allen je milý, něžný kluk s vychováním, které umí použít. Edward je (alespoň na povrchu) temperamentní excentrik, co na manýry kašle :D
P.S.: Není mi úplně jasné, proč anime skončilo tam, kde skončilo. Doufám, že jde jen o (dlouhou) odmlku. Allen Walker je postavou s příliš velkým potenciálem na to, aby byl součástí nedokončeného anime, plného fillerů. Na něco takového je ho prostě škoda!
P.P.S.: No nic... uvidíme, jak se s tím popere manga...
P.P.P.S.: Hm. Tak neuvidíme, protože jak jsem dnes zjistila, onemanga.com a jí podobné stahují licencované mangy a zákon schválnosti chce, aby DGM byl mezi nimi :/
P.P.P.P.S.: Ani jsem to nedočetla, vy bastardi! :D
sobota 10. července 2010
Oh... those traitorous dreams!
Anime a filmy obecně mají na lidskou psychiku velmi zvláštní vliv...
*s láskou vzpomíná na svůj sen, kdy jela s agentem Hotchnerem, jedním z hrdinů seriálu Myšlenky zločince, v zimě na motorce.
Hotchner. Na motorce.
Pokud Hotche znáte, jistě mi dáte za pravdu, že je vysoce nepravděpodobné už jen to, že se Hotchner a motorka někdy sejdou v jedné větě. A to ani nemluvím o tom, že na sobě měl oblek. V zimě. Na motorce. :D *
Pominu fakt, že se mi před týdnem zdálo o tom, kterak jsem v roli Rizy plnila jakousi Mustangovu misi ve vestibulu metra na Náměstí republiky. Ležela jsem za sloupem s prstem na spoušti ostřelovací pušky a držela dítě, nápadně podobné Selimovi Bradleymu, v bezpečné vzdálenosti... a najednou jde kolem moje češtinářka ze střední a má potřebu si se mnou pokecat o vývoji mé kariéry!
Včera se mi zdálo, jak jsme s Martinou "Unohanou"(nebo ji také můžete znát jako Waltera, či Mastičkáře z posledních dvou AnimeFestů) na Petříně kreslily obří kruh pro lidskou transmutaci a pak jsme zjistily, že jsme mu udělaly moc rohů...
...což vyústilo v debatu nad proveditelností této idey a v následný rodící se plán, že něco podobného nakreslíme v noci u nás před barákem na křižovatku za využití kříd a podnapilých spolužáků...
Záznam diskuze k nahlédnutí zde:
(Přibližný čas 0:53)
Brusinka: Sakra, to je fakt dobrej nápad...
Martina: ještě by to chtělo nějakou barvu, co svítí ve tmě
Brusinka: Jestli se tu u nás pak ráno někdo vybourá, protože bude mít pocit, že to je kruhovej objezd...
Martina: to se ztratí...
Brusinka: heeeeej
Brusinka: co rovnou kulaťák v Dejvicích! :D
Brusinka: :D
Martina: :D jsme skromné
Brusinka: No počkej... a ono se pak něco stane... :D
Brusinka: Záblesk světla a z asfaltu budeme sbírat velice překvapeného Edwarda Elrica... :D
Martina: :D
Martina: to by nám tak nevadilo....
Brusinka: No to rozhodně ne...
Brusinka: :D
Brusinka: Myslím, že bysme se o něj pak ještě servaly...
Brusinka: Já rozhodně jsem ochotna to podstoupit :D
Martina: :D proč, můžeme si ho ,,rozebrat".
Brusinka: :D To je taky pravda
Martina: a čím to nakreslíme?
Brusinka: křídama
Brusinka: ať se to dá smýt
Martina: barva stejně vidět nebude
Brusinka: jen se musíme podívat, jestli tam nejsou nějaký okultnosti, aby nás pak nenařkli z nějakýho neonacismu...
Brusinka: je vůbec povolený něco takovýho kreslit na vozovku???
Martina: ...prosimtě...za okultnosti se nezavírá. No....
Brusinka: zas bych to nerada měla v rejstříku... :D
Brusinka: „Kreslila na silnici transmutační kruh...“
Martina: „Krelí křídou na vozovku transmutační kruhy“
Martina: hej!
Brusinka: :D
Martina: :D
Brusinka: hodíme to na Honzu
Martina: ok
Martina: budeme se tvářit, že jsme se právě transmutovaly a nemáme s tím nic společného...
Brusinka: no... jestli nás neseberou za vandalismus, tak za pobíhání v noci po ulici za hlasitého řevu "Kde to jsme? Kde to jsme?!" nás seberou určitě...
Martina: Rušení nočního klidu, myslíš? Ale na ty křižovatky pozor, dřív se na nich skutečně takové operace prováděly, protože lidi věřili, že je to zvláštní místo, kde se otvírají brány (tedy jedno z míst). Pohřbívali se tam lidi, co nepatřili k městu, nebo vrazi a ti, co nemohli být pohřbeni v posvěcené půdě - na hřbitově.
Brusinka: takže když nějakýho vraha srazilo auto, tak ho tam prostě rovnou nechali...?
Martina: to ještě nebyla auta
Brusinka: tak... povoz!
Martina: tak snad ho zakopali
Brusinka: nebo počkali, než ho rozjezdí…
(Toho večera už u nás doma nebylo k jídlu ni k pití nic, kromě kafe... ;)
Závěrem: ...a nikdo mi nerozmluví, že představitel agenta Hotchnera, Thomas Gibson, byl za mlada perfektním hercem pro postavu Mustanga! ;)
*s láskou vzpomíná na svůj sen, kdy jela s agentem Hotchnerem, jedním z hrdinů seriálu Myšlenky zločince, v zimě na motorce.
Hotchner. Na motorce.
Pokud Hotche znáte, jistě mi dáte za pravdu, že je vysoce nepravděpodobné už jen to, že se Hotchner a motorka někdy sejdou v jedné větě. A to ani nemluvím o tom, že na sobě měl oblek. V zimě. Na motorce. :D *
Pominu fakt, že se mi před týdnem zdálo o tom, kterak jsem v roli Rizy plnila jakousi Mustangovu misi ve vestibulu metra na Náměstí republiky. Ležela jsem za sloupem s prstem na spoušti ostřelovací pušky a držela dítě, nápadně podobné Selimovi Bradleymu, v bezpečné vzdálenosti... a najednou jde kolem moje češtinářka ze střední a má potřebu si se mnou pokecat o vývoji mé kariéry!
Včera se mi zdálo, jak jsme s Martinou "Unohanou"(nebo ji také můžete znát jako Waltera, či Mastičkáře z posledních dvou AnimeFestů) na Petříně kreslily obří kruh pro lidskou transmutaci a pak jsme zjistily, že jsme mu udělaly moc rohů...
...což vyústilo v debatu nad proveditelností této idey a v následný rodící se plán, že něco podobného nakreslíme v noci u nás před barákem na křižovatku za využití kříd a podnapilých spolužáků...
Záznam diskuze k nahlédnutí zde:
(Přibližný čas 0:53)
Brusinka: Sakra, to je fakt dobrej nápad...
Martina: ještě by to chtělo nějakou barvu, co svítí ve tmě
Brusinka: Jestli se tu u nás pak ráno někdo vybourá, protože bude mít pocit, že to je kruhovej objezd...
Martina: to se ztratí...
Brusinka: heeeeej
Brusinka: co rovnou kulaťák v Dejvicích! :D
Brusinka: :D
Martina: :D jsme skromné
Brusinka: No počkej... a ono se pak něco stane... :D
Brusinka: Záblesk světla a z asfaltu budeme sbírat velice překvapeného Edwarda Elrica... :D
Martina: :D
Martina: to by nám tak nevadilo....
Brusinka: No to rozhodně ne...
Brusinka: :D
Brusinka: Myslím, že bysme se o něj pak ještě servaly...
Brusinka: Já rozhodně jsem ochotna to podstoupit :D
Martina: :D proč, můžeme si ho ,,rozebrat".
Brusinka: :D To je taky pravda
Martina: a čím to nakreslíme?
Brusinka: křídama
Brusinka: ať se to dá smýt
Martina: barva stejně vidět nebude
Brusinka: jen se musíme podívat, jestli tam nejsou nějaký okultnosti, aby nás pak nenařkli z nějakýho neonacismu...
Brusinka: je vůbec povolený něco takovýho kreslit na vozovku???
Martina: ...prosimtě...za okultnosti se nezavírá. No....
Brusinka: zas bych to nerada měla v rejstříku... :D
Brusinka: „Kreslila na silnici transmutační kruh...“
Martina: „Krelí křídou na vozovku transmutační kruhy“
Martina: hej!
Brusinka: :D
Martina: :D
Brusinka: hodíme to na Honzu
Martina: ok
Martina: budeme se tvářit, že jsme se právě transmutovaly a nemáme s tím nic společného...
Brusinka: no... jestli nás neseberou za vandalismus, tak za pobíhání v noci po ulici za hlasitého řevu "Kde to jsme? Kde to jsme?!" nás seberou určitě...
Martina: Rušení nočního klidu, myslíš? Ale na ty křižovatky pozor, dřív se na nich skutečně takové operace prováděly, protože lidi věřili, že je to zvláštní místo, kde se otvírají brány (tedy jedno z míst). Pohřbívali se tam lidi, co nepatřili k městu, nebo vrazi a ti, co nemohli být pohřbeni v posvěcené půdě - na hřbitově.
Brusinka: takže když nějakýho vraha srazilo auto, tak ho tam prostě rovnou nechali...?
Martina: to ještě nebyla auta
Brusinka: tak... povoz!
Martina: tak snad ho zakopali
Brusinka: nebo počkali, než ho rozjezdí…
(Toho večera už u nás doma nebylo k jídlu ni k pití nic, kromě kafe... ;)
Závěrem: ...a nikdo mi nerozmluví, že představitel agenta Hotchnera, Thomas Gibson, byl za mlada perfektním hercem pro postavu Mustanga! ;)
pátek 9. července 2010
Fullmetal Alchemist: Brotherhood is over...
...co teď budu dělat? :D
(aneb trocha holčičího pištění a kousky "objektivního" náhledu v neuspořádaném pořadí)
Tak za prvé, dovolte mi říct, že pod Bebopem, coby nekorunovaným králem brusinčiných anime zážitků, se kýve židle.
Jaké to vlastně bylo?
Úžasné!
Působivé!
Dojemné!
...myslím, že použiji Mustangův výraz: KULERVOUCÍ!
...a kdyby to bylo kapku jinak ohudbené, mohlo to být naprosto STRHUJÍCÍ! (Což bylo i tak, ale mohlo to být ještě lepší ;)
Mám pocit, že poslední tři epizody jsem, poprvé od Matrix: Revolutions, po téměř celou dobu ani nemrkla...
...což jsem porušila až několik minut před koncem, kdy jsem se, poprvé od Wristcutters: Love story, na konci rozplakala...
Nechci tady moc trousit spoilery(zvlášť, když umění perexů mi na této stránce i nadále uniká), ale...
... Edward a Winry! Srdce oddaného EdWin shippera zaplesalo a Edovažádost o ruku mě dostala do kolen...
...Alphonse! Al je zkrátka úžasný a přestože postrádá Edwardovu okouzlující přidrzlost, dokáže vykouzlit přesně ten samý zabedněný výraz, co jeho bratr...
...Riza! Riza a vůbec celá ta záležitost s násilnou transmutací byla jednoduše ďábelská. Sice mi v Brotherhood trochu chyběl ten Royai feeling, který byl IMHO v první sérii patrnější, ale interakce Mustanga a jeho "první dámy" byla i tak na jedničku!
...Celé finále na nádvoří v Central bylo naprosto neskutečné. Nevím, co vypíchnout dřív, ale opravdu opravdu miluju moment, kdydo děje vkročí Mei a umožní Alovi provést tu finální transmutaci. Ta škála emocí, která se Edwardovi promítne ve tváři je naprosto... anime mě nepřestává udivovat, jakým způsobem dokáží tvůrci zobrazit vnitřní rozpoložení hrdinů a tohle byl ten pravý highlight celé epizody!
Uf... mohla bych pokračovat dál a dál, ale nemám dost superlativ...
Našlo by se i pár výtek, jako například už výše zmiňovaná hudba. Tak, jak to bylo, to nebylo zlé, jen mám pocit, že katastrofa celého příběhu, ten vrchol, ke kterému Arakawa celá ta léta směřovala, by si zasloužil pořádný hudební nářez. Muzika, kterou jsme slyšeli byla.... oposlouchaná. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ji slyšela už v deseti předchozích scénách :(
Druhým hudebním "zklamáním" byl i poslední opening. Riraito od Asian Kung-fu Generations, které zastřešovalo závěrečné epizody původního FMA je pro mě stále vrcholem v openinzích(fuj, to se blbě skloňuje! :D) a perfektně korespondovalo s gradací příběhu. Poslední opening FMAB mě proto naopak docela zklamal. O to víc, že všechny předchozí písně, které Brotherhood otvíraly, byly opravdu dobré!
Ale abych to konečně uzavřela(koukám, že už je zítra :P):
Když už se zdálo, že lepší to být nemůže, japonci dokázali, že může. Už první Hagaren byl z toho nejlepšího, co anime nabízí, Brotherhood pak vykoplo laťku tak vysoko, až zmizela!
Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale ačkoli co do atmosféry a jakési žánrové čistoty se s Bebopem nemůže srovnávat, Fullmetal velmi agresivně útočí na první místo v mém osobním žebříčku.
Nemám ponětí, v jakém stavu ten žebříček bude, až vstřebám všechny dojmy, podívám se na to znovu a objevím nové a nové souvislosti, dostanu se do vedlejších postav, které jsem z toho rychlíku hlavní linie zahlédla jen matně a pochytím jemné nuance, které mi napoprvé unikly... Materiál, který má Hagaren na 64 epizodách by jiným vystačil na tři(některým i na víc) samostatných sérií a určitě si zaslouží opakované zhlédnutí. Bez stresu ze zkoušek a formulářů na formuláře na formuláře na praxi ;)
Hiromu Arakawa stvořila úžasně vystavěný příběh epických rozměrů a já po téhle jízdě pochybuji, že se v budoucnu setkám s něčím tak komplexním, jako byl Hagaren.
Amen.
:D
P.S.: Team Edward Elric RULEZ! Protože Edward Cullen nesahá Edwardovi Elricovi ani po kotníky! Bez ohledu na výškový rozdíl!
P.P.S.: Jak jsem se na hodině češtiny dozvěděla: Elric se přechyluje "ElriKovi", ale vypadá to děsně blbě, tak zůstanu u ElriCa... :P
Note: Otec alias "Chuchvalec ve flašce" aspiruje na mou oblíbenou postavu :D
(aneb trocha holčičího pištění a kousky "objektivního" náhledu v neuspořádaném pořadí)
Tak za prvé, dovolte mi říct, že pod Bebopem, coby nekorunovaným králem brusinčiných anime zážitků, se kýve židle.
Jaké to vlastně bylo?
Úžasné!
Působivé!
Dojemné!
...myslím, že použiji Mustangův výraz: KULERVOUCÍ!
...a kdyby to bylo kapku jinak ohudbené, mohlo to být naprosto STRHUJÍCÍ! (Což bylo i tak, ale mohlo to být ještě lepší ;)
Mám pocit, že poslední tři epizody jsem, poprvé od Matrix: Revolutions, po téměř celou dobu ani nemrkla...
...což jsem porušila až několik minut před koncem, kdy jsem se, poprvé od Wristcutters: Love story, na konci rozplakala...
Nechci tady moc trousit spoilery(zvlášť, když umění perexů mi na této stránce i nadále uniká), ale...
... Edward a Winry! Srdce oddaného EdWin shippera zaplesalo a Edova
...Alphonse! Al je zkrátka úžasný a přestože postrádá Edwardovu okouzlující přidrzlost, dokáže vykouzlit přesně ten samý zabedněný výraz, co jeho bratr...
...Riza! Riza a vůbec celá ta záležitost s násilnou transmutací byla jednoduše ďábelská. Sice mi v Brotherhood trochu chyběl ten Royai feeling, který byl IMHO v první sérii patrnější, ale interakce Mustanga a jeho "první dámy" byla i tak na jedničku!
...Celé finále na nádvoří v Central bylo naprosto neskutečné. Nevím, co vypíchnout dřív, ale opravdu opravdu miluju moment, kdy
Uf... mohla bych pokračovat dál a dál, ale nemám dost superlativ...
Našlo by se i pár výtek, jako například už výše zmiňovaná hudba. Tak, jak to bylo, to nebylo zlé, jen mám pocit, že katastrofa celého příběhu, ten vrchol, ke kterému Arakawa celá ta léta směřovala, by si zasloužil pořádný hudební nářez. Muzika, kterou jsme slyšeli byla.... oposlouchaná. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ji slyšela už v deseti předchozích scénách :(
Druhým hudebním "zklamáním" byl i poslední opening. Riraito od Asian Kung-fu Generations, které zastřešovalo závěrečné epizody původního FMA je pro mě stále vrcholem v openinzích(fuj, to se blbě skloňuje! :D) a perfektně korespondovalo s gradací příběhu. Poslední opening FMAB mě proto naopak docela zklamal. O to víc, že všechny předchozí písně, které Brotherhood otvíraly, byly opravdu dobré!
Ale abych to konečně uzavřela(koukám, že už je zítra :P):
Když už se zdálo, že lepší to být nemůže, japonci dokázali, že může. Už první Hagaren byl z toho nejlepšího, co anime nabízí, Brotherhood pak vykoplo laťku tak vysoko, až zmizela!
Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale ačkoli co do atmosféry a jakési žánrové čistoty se s Bebopem nemůže srovnávat, Fullmetal velmi agresivně útočí na první místo v mém osobním žebříčku.
Nemám ponětí, v jakém stavu ten žebříček bude, až vstřebám všechny dojmy, podívám se na to znovu a objevím nové a nové souvislosti, dostanu se do vedlejších postav, které jsem z toho rychlíku hlavní linie zahlédla jen matně a pochytím jemné nuance, které mi napoprvé unikly... Materiál, který má Hagaren na 64 epizodách by jiným vystačil na tři(některým i na víc) samostatných sérií a určitě si zaslouží opakované zhlédnutí. Bez stresu ze zkoušek a formulářů na formuláře na formuláře na praxi ;)
Hiromu Arakawa stvořila úžasně vystavěný příběh epických rozměrů a já po téhle jízdě pochybuji, že se v budoucnu setkám s něčím tak komplexním, jako byl Hagaren.
Amen.
:D
P.S.: Team Edward Elric RULEZ! Protože Edward Cullen nesahá Edwardovi Elricovi ani po kotníky! Bez ohledu na výškový rozdíl!
P.P.S.: Jak jsem se na hodině češtiny dozvěděla: Elric se přechyluje "ElriKovi", ale vypadá to děsně blbě, tak zůstanu u ElriCa... :P
Note: Otec alias "Chuchvalec ve flašce" aspiruje na mou oblíbenou postavu :D
neděle 4. července 2010
Optimistu nelze příjemně překvapit. Ale i pesimista se dá překvapit nepříjemně.
V každé dobré zprávě je potenciální "ale", které v cca 85% případů přeroste v příšeru, co v závěru tu dobrou zprávu převálcuje.
Mám pocit, že v mém případě je to procento ještě vyšší.
Dostala jsem možnost bydlet s kamarádkou. Byl ve vile v Dejvicích, 2+1 se zahradou, platit jen energie? To je splněný sen.
A to je právě ten problém.
Nevím, co to do mě vjelo, že jsem po tom tak slepě skočila. Vždycky je v tom háček. Ten háček se jmenuje "přítel". Její přítel, abych byla přesná.
Protože v době, kdy mi Doyle nabízela spolubydlení, přítel byl ve fázi "Já nevím, možná."
Teď už je ve fázi "Zeptám se rodičů."
Což znamená, že bych měla počítat spíš s tím, že z toho sejde, než že přítel utře nos a zůstane na odporné strahovské koleji...
Fuck.
Jakmile jste v pozici náhradního řešení, je to malér. Měla jsem s tím počítat rovnou.
Teď to budu muset nějak taktně sdělit mamince, co už mi balí kufry, dědovi, co si kupuje novou postel a babičce, co třídí nádobí, aby mě mohla zásobit :/
Konečně to vypadalo, že se můj život pohne žádoucím směrem.
Teď už o tom dost silně pochybuji...
P.S.: Věděli jste, že kafe, rozlité po skleněné desce pod oknem na západ, se po týdnu nadprůměrných teplot mění v substanci podobné klihu?
P.P.S.: Já jsem hrozný bordelář... možná je lepší, že s nikým nebydlím.
Mám pocit, že v mém případě je to procento ještě vyšší.
Dostala jsem možnost bydlet s kamarádkou. Byl ve vile v Dejvicích, 2+1 se zahradou, platit jen energie? To je splněný sen.
A to je právě ten problém.
Nevím, co to do mě vjelo, že jsem po tom tak slepě skočila. Vždycky je v tom háček. Ten háček se jmenuje "přítel". Její přítel, abych byla přesná.
Protože v době, kdy mi Doyle nabízela spolubydlení, přítel byl ve fázi "Já nevím, možná."
Teď už je ve fázi "Zeptám se rodičů."
Což znamená, že bych měla počítat spíš s tím, že z toho sejde, než že přítel utře nos a zůstane na odporné strahovské koleji...
Fuck.
Jakmile jste v pozici náhradního řešení, je to malér. Měla jsem s tím počítat rovnou.
Teď to budu muset nějak taktně sdělit mamince, co už mi balí kufry, dědovi, co si kupuje novou postel a babičce, co třídí nádobí, aby mě mohla zásobit :/
Konečně to vypadalo, že se můj život pohne žádoucím směrem.
Teď už o tom dost silně pochybuji...
P.S.: Věděli jste, že kafe, rozlité po skleněné desce pod oknem na západ, se po týdnu nadprůměrných teplot mění v substanci podobné klihu?
P.P.S.: Já jsem hrozný bordelář... možná je lepší, že s nikým nebydlím.
úterý 22. června 2010
Obhajoba ročníkovky
Uf... tak to mám za sebou!
Ročníková práce, v mém případě fotografická reportáž na téma ANIMEFEST, zpracovaná do podoby fotografické knihy, je konečně zdárně odprezentována!
Měla sice být už před čtrnácti dny, ale chřipka mi to kapku zkomplikovala.
Takže já, nervák největší, jsem strávila dva týdny tím, že jsem jí pořád dokola předělávala a přepisovala a předělávala a přepisovala... až jsem jí včera s velkou slávou nechala (hnusně...ale levně) vytisknout a dnes s ještě větší slávou odprezentovala komisi.
Bála jsem se, že nebudu mít co povídat a veškerý můj projev se bude sestávat zhruba z vět:
"Vážená komise, to, co zde vidíte, jsou fotky a text. Nějaké otázky?"
... každopádně téma je natolik zaujalo, že se rozjela taková diskuze, při které se na tolik ošemetné technické zpracování úplně zapomnělo a z mých přidělených pěti minut bylo minut patnáct, aniž bych u toho nějak zvlášť trpěla.
Konečně jsem byla v něčem za experta :P
Ovšem situace byla nejzajímavější až hodinu po prezentaci, kdy jsme si šli sednout na pivo do hospody a...
...po několika sklenicích zákonitě došlo na moje téma...
...poté na hentai...
...poté na dřevoryt "Sen rybářovy ženy"...
...a došlo to až tak daleko, že podnapilý Mustang volal na linku 1188 a chtěl vědět, jak se rozmnožují chobotnice :D
Školu bych někdy srovnala se zemí, ale svou třídu miluju! :D
Ročníková práce, v mém případě fotografická reportáž na téma ANIMEFEST, zpracovaná do podoby fotografické knihy, je konečně zdárně odprezentována!
Měla sice být už před čtrnácti dny, ale chřipka mi to kapku zkomplikovala.
Takže já, nervák největší, jsem strávila dva týdny tím, že jsem jí pořád dokola předělávala a přepisovala a předělávala a přepisovala... až jsem jí včera s velkou slávou nechala (hnusně...ale levně) vytisknout a dnes s ještě větší slávou odprezentovala komisi.
Bála jsem se, že nebudu mít co povídat a veškerý můj projev se bude sestávat zhruba z vět:
"Vážená komise, to, co zde vidíte, jsou fotky a text. Nějaké otázky?"
... každopádně téma je natolik zaujalo, že se rozjela taková diskuze, při které se na tolik ošemetné technické zpracování úplně zapomnělo a z mých přidělených pěti minut bylo minut patnáct, aniž bych u toho nějak zvlášť trpěla.
Konečně jsem byla v něčem za experta :P
Ovšem situace byla nejzajímavější až hodinu po prezentaci, kdy jsme si šli sednout na pivo do hospody a...
...po několika sklenicích zákonitě došlo na moje téma...
...poté na hentai...
...poté na dřevoryt "Sen rybářovy ženy"...
...a došlo to až tak daleko, že podnapilý Mustang volal na linku 1188 a chtěl vědět, jak se rozmnožují chobotnice :D
Školu bych někdy srovnala se zemí, ale svou třídu miluju! :D
sobota 19. června 2010
Střet s realitou2
Občas se dočkáte určitého jednání od někoho, u koho byste to vůbec nečekali.
Sedím takhle na hodině filozofie a co nevidím:
Přede mnou sedí Adam - absolvent herecké konzervatoře, dospělák největší, frajer intelektuál a nejvíc frí a alternativ člověk ve třídě - a kouká na Fullmetal Alchemist!
Měli jste vidět mou reakci.
Mám štěstí, že jsem nebyla anihilována poté, co můj výkřik, typický pro překvapení, způsobená osobami:
"TY!"
přerušil profesorův výklad.
Adam má k anime velmi intelektuální přístup. Když jsem se ho ptala, jak se člověk jako on dostal přes to obrovské množství typicky japonských vtipů v prvních dílech FMA, odpověděl mi, že se na konzervatoři dost dlouho hrabal v asijském divadle a že chápe, že vyprávění u nich funguje jinak a je nutné na to přistoupit.
Typicky Adamovská odpověď :D
Kažodpádně veškeré jeho decorum jde do kytek v okamžiku release dalšího dílu a Adam "Roy Mustang" na Facebooku nadšeně vykřikuje věty jako "Poslední díl FMA byl kulervoucí!" :D
Je příjemné mít ve třídě spojence.
Sedím takhle na hodině filozofie a co nevidím:
Přede mnou sedí Adam - absolvent herecké konzervatoře, dospělák největší, frajer intelektuál a nejvíc frí a alternativ člověk ve třídě - a kouká na Fullmetal Alchemist!
Měli jste vidět mou reakci.
Mám štěstí, že jsem nebyla anihilována poté, co můj výkřik, typický pro překvapení, způsobená osobami:
"TY!"
přerušil profesorův výklad.
Adam má k anime velmi intelektuální přístup. Když jsem se ho ptala, jak se člověk jako on dostal přes to obrovské množství typicky japonských vtipů v prvních dílech FMA, odpověděl mi, že se na konzervatoři dost dlouho hrabal v asijském divadle a že chápe, že vyprávění u nich funguje jinak a je nutné na to přistoupit.
Typicky Adamovská odpověď :D
Kažodpádně veškeré jeho decorum jde do kytek v okamžiku release dalšího dílu a Adam "Roy Mustang" na Facebooku nadšeně vykřikuje věty jako "Poslední díl FMA byl kulervoucí!" :D
Je příjemné mít ve třídě spojence.
pátek 18. června 2010
Animefest 2010 reportáž
Dobře, dobře...
v první řadě dlužím všem omluvu, protože publikovat reportáž něco přes měsíc po konání akce, je opravdu... podlé(a to jsem slušná, protože mluvím o sobě :P)
Vlezla mi do toho nemoc a zkoušky a kdesi cosi a pak jsem si říkala, že už to snad ani nemá cenu... (výmluvy, výmluvy) znáte to :(
A pokud ne, i tak vás prosím o odpuštění)
BTW: Nevíte, jak tu udělám perex? Ono je to trochu... dlouhé. :D
Děkuji:
Organizátorům, že mi byli ochotni poskytnout podklady, co jsem potřebovala - v první řadě Christofovi, se kterým jsem byla v kontaktu na mejlu.
Zdeňkovi, co nás ubytoval, přestože mít v bytě tři lidi, co nosí paruky a umělé řasy je, jak to říct, pochybné.
Všem, kdo byli ochotni odpovídat na mé otázky.
Všem, kteří byli ochotni se nechat vyfotit.
A všem, kteří čekali.
Snad to stálo za to :D
(AN: Odpusťte mi prosím občasné "vysvětlování" zainteresovanému fanouškovi známých faktů. Reportáž byla pro školu a jako taková musela splňovat určité parametry. Snažila jsem se najít kompromis mezi "fanouškem" a "reportérem", ale abych pravdu řekla, moc to nešlo :D
Takže zde to je:
Kousek česko-japonského šílenství
O existenci brněnského Animefestu většina lidí ani neví. Přesto je to jedna z největších tuzemských akcí, kde se schází fanoušci japonské animace a komixů.
V japonštině existuje výraz „otaku“. Označuje člověka, nezdravě závislého na anime, japonských animovaných filmech. Toto slovo zdomácnělo i v české kotlině, ale na rozdíl od země svého vzniku, kde má posměšný význam, čeští fanoušci anime a mangy se k označení „otaku“ hrdě hlásí. A právě česká komunita japanofilů se sešla druhý květnový víkend v Brně.
Jsou čtyři hodiny odpoledne a my stojíme ve frontě ve vestibulu kina Scala. Kamarádka Adéla, stojící vedle mě, netrpělivě podupává nohou, mrká umělými řasami a čas od času se poškrábe na hlavě. Je teplo a zářivě červená paruka svědí. Jeden z dvojice asi patnáctiletých chlapců, stojící za námi, si znuděně odfrkne, sedne na schody a bezostyšně kouká Adéle pod kratičkou sukni.
Fronty před vchodem provází Animefest snad už od dob jeho vzniku v roce 2004, kdy se odehrál první ročník, tehdy ještě jako komorní setkání místních fanoušků. Do letošního ročníku se rozrostl do akce, která je považována za Mekku českých otaku a na kterou se každoročně sjíždí stovky lidí.
Halou se rozlehne mužský hlas a dav se začne dělit na dvě poloviny. Uprostřed stojí, jak Mojžíš před mořem, jeden z hlavních organizátorů a rukama ukazuje, že ,,tady jsou ti, co budou teprve platit a tady ti, co platili předem.“ Naše, předem ohlášená část fronty je k naší nelibosti i nadále větší, ale není se čemu divit, vzhledem k tomu, že registrace předem ušetří vašemu rozpočtu dvě stovky.
Animefest jde do světa
Sedíme s Adélou v místní kavárně a nasáváme festivalovou atmosféru. Doléhá sem mumraj z předsálí zvláštní kombinací češtiny a japonštiny a před námi na stolku leží zmačkaný program, který jsem už stihla asi desetkrát srolovat do ruličky a zase ho rozbalit, načež mi ho Adéla sebrala dřív, než ho zničím úplně.
Na přehledně vystavěném časovém rozvrhu jsou vedle sebe zobrazeny paralelně tři stanoviště: kino Scala a Sál B. Bakaly v areálu Vyšší odborné školy zdravotnické, které nabízejí především promítání, a hotel Continental, v jehož konferenčním sále se konají přednášky a semináře.
Konečně se mi daří odchytit jednoho z organizátorů, Adama „Christofa“ Rambouska. Organizátoři zásadně nenosí identifikační cedulky, které jinak fasuje každý návštěvník u vchodu, proto je moje pátrání poněkud chaotické. Několik minut jsme tak kolem sebe s Christofem kroužili. Já tušila, že on je ten, koho hledám, on asi tušil, že já hledám jeho, ale jistý si nebyl ani jeden.
,,Já vás asi hledám.“
,,To je možné. Koho hledáte?“
Vytáhne jmenovku s kapsy a vida, je to on. Christof v celé své kráse.
,,Tak vás přesně hledám!“
Naším prvním tématem je právě program. Do promítání se obecně zařazují hlavně novější produkce i když, jak mi řekl Christof, chystají se zařadit i některé starší kultovní kousky. Každoročně se zde odehrává i několik evropských premiér. Právě spolupráce se zahraničními společnostmi, vlastnícími práva, je zdrojem mnoha komplikací. Letos například povolení pro promítání jednoho z celovečerních filmů přišlo ani ne 24 hodin před začátkem festivalu, jiný film dorazil ve formátu, který dokáže přečíst jen jediný počítač v republice.
Organizátoři musí řešit i problémy, spojené s každoročním nárůstem počtu návštěvníků(přičemž letos jich bylo téměř 1300), kdy se stává stále těžším je zaujmout.
„Budeme se snažit to dál rozšířit i mezinárodně. Aby tady nebyly filmy jen v češtině.“ Letošní ročník se tak poprvé otevřel zahraničním návštěvníkům a mnohé části programu byly přístupné i nečesky mluvícímu publiku
Jednou ze soutěží, která prošla touto internacionalizací, byla soutěž Cosplay, ve které účastníci předvádí vlastnoručně vyrobené kostýmy, kterým byly předlohou „skutečné“ postavy ze seriálů. Animefest se letos přiřadil k evropské divizi EuroCosplay.
,,Když tu soutěž vymýšleli, kontaktovali různé soutěže v různých zemích, včetně nás. Byla to příjemná spolupráce.“ Na vítěze tak letos čeká cesta na finále, konané v Londýně.
AMV, neboli Anime Music Video.
Hned po zahájení je na řadě pomyslný ústřední bod festivalu: soutěž AMV.
Je to přehlídka amatérsky vyrobených videí, jakýchsi malých trailerů, či hudebních klipů. Soutěžící jsou hodnoceni jak odbornou porotou, tak samotným publikem a vítěz si odnese jako trofej plyšového Totora, postavičku, kterou má ve znaku animační studio jednoho z nejlepších kreslířů a režisérů nejenom asijské části světa: Hayao Miyazakiho.
AMVčka mají každoročně obrovský úspěch. Kinosál praská ve švech, lidé sedí na zemi, na schodech, na topení a postarší zaměstnankyně kina to vše pozorují nerudným pohledem. Není se čemu divit: kapacita Scaly rozhodně nestačí pojmout všechny návštevníky a organizátoři později s lišáským úsměvem polohlasně přiznávají, že za dobu konání akce překročili bezpečnostní normy rozhodně víckrát, než je zdrávo.
S lepší a dostupnější technikou se zvyšuje i technická úroveň soutěžních videí a člověk si při pohledu na stále vynalezézavější přístupy(výjimkou není ani vlastní animace) nemůže než povzdechnout, že kdyby někteří z talentů, kteří zde každoročně soupeří o hlaví cenu, vzali do rukou českou trailerovou scénu, mohlo by to konečně stát za to.
Jedním z takových talentů je bezpochyby i vítěz letošní ceny diváků: Nya-chan Production.
Jak jsem později zjistila, pod značkou Nya-chan Production se skrývá sympatický mladík s přezdívkou Wolfii. ,,Už dlouho jsem chtěl udělat opakující se video. Nedávno mi někdo nabídl skvělou hudbu, tak jsem to zrealizoval,“ odpovídá na mou otázku, co ho k tvorbě tak originálního videa inspirovalo. Jeho výtvor, nazvaný Just Passing by, totiž kromě brilantního technického zpracování zaujal i svérázným naplněním žánru komedie/parodie, když použil několik stále se opakujících klipů a chytlavou rytmickou hudbu, kterými roztleskal a posléze(po několikeré repetici) i rozesmál celý sál. Wolfiiho tvorba je divákům Animefestu známá, na akci soutěží už potřetí, ale teprve tento ročník mu přinesl zasloužené uznání.
Lolitky, dekory a jiná havěť
Prostor před Scalou, kde je za normálních okolností prázdné parkoviště, se tento rok změnilo ve staveniště, obehnané vysokou ohradou. Její výhodou je to, že jediná cesta ke kinu je skrz uzoučkou uličku mezi ohradou a zdí domu. Zaujímám tedy toto strategické místo a čekám, co se bude dít.
Animefest je na všechny pády pastva pro oči. Stačí tak jenom počkat a dříve nebo později nemůžete minout některého z vyznavačů japonské módy. Ta je, a to jak historická, tak současná, nesmírně pestrá.
Doslova.
Právě příchozí skupince dominuje slečna s přezdívkou Nana v modro-růžových punčocháčích, puntíkované sukni a modrém svetříku, kterou pokrývá takové množství barevných korálků, sponeček a mašliček, že vypadá, jako by vyrabovala galanterii. Tento náramně zdobný a barevný styl se nazývá příznačně Decora a vznikl v Tokyu ve čtvrti Harajuku v 70. letech 20. století jako revolta mladých dívek proti tehdejším drsným společenským normám.
Napravo ode mě postává slečna v květovaných šatech, s krátkou volánovou sukní, nabíranými rukávy a krajkovou čelenkou. Takových během festivalu potkáme ještě mnoho, jde o japonský módní styl, inspirovaný západní historickou, především viktoriánskou módou. Přestože se mu říká Lolita, s Nabokovým románem nemá nic společného. Ačkoli hlavnímu hrdinovi by pohled na přítomná děvčata jistě připravil perné chvilky.
Kontrastem těmto excesům je tradičně oděná dívka, co stojí ve Scale za registračním pultíkem. Její klasické tmavé kimono s růžovým vzorem v tom množství spoře oděných děvčat paradoxně přitahuje nejvíc pozornosti.
Brňáci si, jak máme s Adélou možnost na vlastní kůži poznat, vetřelců příliš nevšímají. Občas se sice ozve nějaká reakce, nebo pochvalý pískot, ale ten patří spíše Adélině výstřihu, než našemu celkovému vzezření.
Samotní účastníci festivalu se zjevem ostatních nevzrušují už vůbec a brněnská akce je tak příjemnou alternativou k šedé realitě, kde můžete být sami sebou, bez ohledu na to, jak musíte vypadat v práci, či před rodiči. Výjimky se zde stávají pravidlem: fialovými, zelenými i růžovými parukami se to tu jen hemží, běžné jsou boty na deseticentimetrové platformě a kostkované sukýnky, končící tam, kde nohy pozbývají právo být nazývány nohama. A ať už Vám to sluší, nebo ne, nikdo tu nikoho nesoudí.
Hra pro šest nohou a tři páry očí
Foyer v Bakale je skoro vylidněný. V sále probíhá soutěž skupinového cosplaye – klání týmů, které kromě krejčovského umu předvádí i um herecký. Bohužel zájemců o divadlo je tolik, že pokud přijdete o pár minut později, do sálu už se nedostanete a tak jsme odsouzeni k bezcílnému bloumání po chodbách. Na ošklivých, dřevotřískou pobitých stěnách visí nazvětšované stránky japonského komixu- mangy. Tohle je trochu jiné kafe, než to, co lze běžně vidět na stránkách periodicky vydávaných sešitů. Zvětšeniny, co tu visí jsou ukázkou krásného malířského stylu, připomínající svou jednoduchostí japonské tušové malby a klidně by jim slušela klasická výstavní síň.
Tam, kde končí minimalistická krása černobílých maleb jsou dveře. Visí na nich cedule ,,Zavírejte kvůli hluku“ a zpoza nich se ozývá tlumené dunění. Máme dvě možnosti: buď se nadále plácat po chodbách, nebo zjistit, co se za těmi dveřmi skrývá.
Uvnitř místnosti je dusno, na oknech jsou těžké závěsy, takže místnost je ponořena do lehkého přítmí. Ona temnota má své opodstatnění: je zde stanoviště soubojů v taneční hře DDR, neboli Dance Dance Revolution.
Tato hra je fenoménem po celém světě. Princip spočívá v tom, podle šipek, promítaných přes notebook na zeď, šlápnout na správnou šipku na podložce, umístěné na zemi. Tančit se podle toho sice nenaučíte, ale fyzickou náročností je to bezmála vrcholový sport. Vypadá to zábavně a jednoduše a ani jedna neodoláme dlouho a musíme to zkusit také.
V okamžiku, kdy se postavíte na podložku, zazní hudba a po monitoru se rozběhnou šipky, zjistíte, že taková legrace to zase není. Zdá se, že aby člověk trefil všechny body, musel by mít alespoň trojnásobný počet nohou a minimálně stejný počet očí. Čekám, kdy kolem sebe uslyším smích, ale místní profíci jsou k začátečnickým břídilům překvapivě schovívaví.
Nebo se alespoň nesmějí moc nahlas.
Vedle mě se postaví na podložku kluk asi o dvě hlavy vyšší než já. Suveréně nastaví svou úroveň na „hard“, zatímco já potupně zůstávám na „easy“. Náš společný tanec je komickou ukázkou rozdílu v úrovních. ,,Dělám to už pět let,“ povídá mi s klidem, zatímco já uštvaně slézám z hracího pole, zlitá potem od hlavy až k patě.
Nashledanou, sbohem a amen
V nedělní poledne se prazvláštní společnost rozchází. Centrem Brna se trousí skupinky zmožených barevných lidí, většina jich míří na autobusové nádraží, aby je žluté autobusy rozvezly po celé republice. Animefest je u konce a na další ročník si musíme počkat celý dlouhý rok.
Popravdě: je vcelku jednoduché tuhle komunitu, plnou pištících děvčat v minisukních a mladíků v kimonech, odsuzovat. Svět Animefestu se tak trochu vymyká běžné realitě a funguje podle vlastních pravidel, která jsou ne vždy pro vnější svět pochopitelná. Díky té odlišnosti se celkem nabízí ukázat na ně prstem a ohrnout nos. Ale když stojím ve frontě na toaletách a naproti v zrcadle vidím slečnu s fialovými vlasy a řasami, které jsou moc dlouhé na to, aby byly pravé, a která má z nějakého zvláštního důvodu na jmenovce napsané moje jméno… no, radši nic.
bie
AN2: Měli jste vidět to divadlo, které provázelo čtení tohoto textu! :D Profesor měl tendenci ta japosnká slova hrozně prožívat...
v první řadě dlužím všem omluvu, protože publikovat reportáž něco přes měsíc po konání akce, je opravdu... podlé(a to jsem slušná, protože mluvím o sobě :P)
Vlezla mi do toho nemoc a zkoušky a kdesi cosi a pak jsem si říkala, že už to snad ani nemá cenu... (výmluvy, výmluvy) znáte to :(
A pokud ne, i tak vás prosím o odpuštění)
BTW: Nevíte, jak tu udělám perex? Ono je to trochu... dlouhé. :D
Děkuji:
Organizátorům, že mi byli ochotni poskytnout podklady, co jsem potřebovala - v první řadě Christofovi, se kterým jsem byla v kontaktu na mejlu.
Zdeňkovi, co nás ubytoval, přestože mít v bytě tři lidi, co nosí paruky a umělé řasy je, jak to říct, pochybné.
Všem, kdo byli ochotni odpovídat na mé otázky.
Všem, kteří byli ochotni se nechat vyfotit.
A všem, kteří čekali.
Snad to stálo za to :D
(AN: Odpusťte mi prosím občasné "vysvětlování" zainteresovanému fanouškovi známých faktů. Reportáž byla pro školu a jako taková musela splňovat určité parametry. Snažila jsem se najít kompromis mezi "fanouškem" a "reportérem", ale abych pravdu řekla, moc to nešlo :D
Takže zde to je:
Kousek česko-japonského šílenství
O existenci brněnského Animefestu většina lidí ani neví. Přesto je to jedna z největších tuzemských akcí, kde se schází fanoušci japonské animace a komixů.
V japonštině existuje výraz „otaku“. Označuje člověka, nezdravě závislého na anime, japonských animovaných filmech. Toto slovo zdomácnělo i v české kotlině, ale na rozdíl od země svého vzniku, kde má posměšný význam, čeští fanoušci anime a mangy se k označení „otaku“ hrdě hlásí. A právě česká komunita japanofilů se sešla druhý květnový víkend v Brně.
Jsou čtyři hodiny odpoledne a my stojíme ve frontě ve vestibulu kina Scala. Kamarádka Adéla, stojící vedle mě, netrpělivě podupává nohou, mrká umělými řasami a čas od času se poškrábe na hlavě. Je teplo a zářivě červená paruka svědí. Jeden z dvojice asi patnáctiletých chlapců, stojící za námi, si znuděně odfrkne, sedne na schody a bezostyšně kouká Adéle pod kratičkou sukni.
Fronty před vchodem provází Animefest snad už od dob jeho vzniku v roce 2004, kdy se odehrál první ročník, tehdy ještě jako komorní setkání místních fanoušků. Do letošního ročníku se rozrostl do akce, která je považována za Mekku českých otaku a na kterou se každoročně sjíždí stovky lidí.
Halou se rozlehne mužský hlas a dav se začne dělit na dvě poloviny. Uprostřed stojí, jak Mojžíš před mořem, jeden z hlavních organizátorů a rukama ukazuje, že ,,tady jsou ti, co budou teprve platit a tady ti, co platili předem.“ Naše, předem ohlášená část fronty je k naší nelibosti i nadále větší, ale není se čemu divit, vzhledem k tomu, že registrace předem ušetří vašemu rozpočtu dvě stovky.
Animefest jde do světa
Sedíme s Adélou v místní kavárně a nasáváme festivalovou atmosféru. Doléhá sem mumraj z předsálí zvláštní kombinací češtiny a japonštiny a před námi na stolku leží zmačkaný program, který jsem už stihla asi desetkrát srolovat do ruličky a zase ho rozbalit, načež mi ho Adéla sebrala dřív, než ho zničím úplně.
Na přehledně vystavěném časovém rozvrhu jsou vedle sebe zobrazeny paralelně tři stanoviště: kino Scala a Sál B. Bakaly v areálu Vyšší odborné školy zdravotnické, které nabízejí především promítání, a hotel Continental, v jehož konferenčním sále se konají přednášky a semináře.
Konečně se mi daří odchytit jednoho z organizátorů, Adama „Christofa“ Rambouska. Organizátoři zásadně nenosí identifikační cedulky, které jinak fasuje každý návštěvník u vchodu, proto je moje pátrání poněkud chaotické. Několik minut jsme tak kolem sebe s Christofem kroužili. Já tušila, že on je ten, koho hledám, on asi tušil, že já hledám jeho, ale jistý si nebyl ani jeden.
,,Já vás asi hledám.“
,,To je možné. Koho hledáte?“
Vytáhne jmenovku s kapsy a vida, je to on. Christof v celé své kráse.
,,Tak vás přesně hledám!“
Naším prvním tématem je právě program. Do promítání se obecně zařazují hlavně novější produkce i když, jak mi řekl Christof, chystají se zařadit i některé starší kultovní kousky. Každoročně se zde odehrává i několik evropských premiér. Právě spolupráce se zahraničními společnostmi, vlastnícími práva, je zdrojem mnoha komplikací. Letos například povolení pro promítání jednoho z celovečerních filmů přišlo ani ne 24 hodin před začátkem festivalu, jiný film dorazil ve formátu, který dokáže přečíst jen jediný počítač v republice.
Organizátoři musí řešit i problémy, spojené s každoročním nárůstem počtu návštěvníků(přičemž letos jich bylo téměř 1300), kdy se stává stále těžším je zaujmout.
„Budeme se snažit to dál rozšířit i mezinárodně. Aby tady nebyly filmy jen v češtině.“ Letošní ročník se tak poprvé otevřel zahraničním návštěvníkům a mnohé části programu byly přístupné i nečesky mluvícímu publiku
Jednou ze soutěží, která prošla touto internacionalizací, byla soutěž Cosplay, ve které účastníci předvádí vlastnoručně vyrobené kostýmy, kterým byly předlohou „skutečné“ postavy ze seriálů. Animefest se letos přiřadil k evropské divizi EuroCosplay.
,,Když tu soutěž vymýšleli, kontaktovali různé soutěže v různých zemích, včetně nás. Byla to příjemná spolupráce.“ Na vítěze tak letos čeká cesta na finále, konané v Londýně.
AMV, neboli Anime Music Video.
Hned po zahájení je na řadě pomyslný ústřední bod festivalu: soutěž AMV.
Je to přehlídka amatérsky vyrobených videí, jakýchsi malých trailerů, či hudebních klipů. Soutěžící jsou hodnoceni jak odbornou porotou, tak samotným publikem a vítěz si odnese jako trofej plyšového Totora, postavičku, kterou má ve znaku animační studio jednoho z nejlepších kreslířů a režisérů nejenom asijské části světa: Hayao Miyazakiho.
AMVčka mají každoročně obrovský úspěch. Kinosál praská ve švech, lidé sedí na zemi, na schodech, na topení a postarší zaměstnankyně kina to vše pozorují nerudným pohledem. Není se čemu divit: kapacita Scaly rozhodně nestačí pojmout všechny návštevníky a organizátoři později s lišáským úsměvem polohlasně přiznávají, že za dobu konání akce překročili bezpečnostní normy rozhodně víckrát, než je zdrávo.
S lepší a dostupnější technikou se zvyšuje i technická úroveň soutěžních videí a člověk si při pohledu na stále vynalezézavější přístupy(výjimkou není ani vlastní animace) nemůže než povzdechnout, že kdyby někteří z talentů, kteří zde každoročně soupeří o hlaví cenu, vzali do rukou českou trailerovou scénu, mohlo by to konečně stát za to.
Jedním z takových talentů je bezpochyby i vítěz letošní ceny diváků: Nya-chan Production.
Jak jsem později zjistila, pod značkou Nya-chan Production se skrývá sympatický mladík s přezdívkou Wolfii. ,,Už dlouho jsem chtěl udělat opakující se video. Nedávno mi někdo nabídl skvělou hudbu, tak jsem to zrealizoval,“ odpovídá na mou otázku, co ho k tvorbě tak originálního videa inspirovalo. Jeho výtvor, nazvaný Just Passing by, totiž kromě brilantního technického zpracování zaujal i svérázným naplněním žánru komedie/parodie, když použil několik stále se opakujících klipů a chytlavou rytmickou hudbu, kterými roztleskal a posléze(po několikeré repetici) i rozesmál celý sál. Wolfiiho tvorba je divákům Animefestu známá, na akci soutěží už potřetí, ale teprve tento ročník mu přinesl zasloužené uznání.
Lolitky, dekory a jiná havěť
Prostor před Scalou, kde je za normálních okolností prázdné parkoviště, se tento rok změnilo ve staveniště, obehnané vysokou ohradou. Její výhodou je to, že jediná cesta ke kinu je skrz uzoučkou uličku mezi ohradou a zdí domu. Zaujímám tedy toto strategické místo a čekám, co se bude dít.
Animefest je na všechny pády pastva pro oči. Stačí tak jenom počkat a dříve nebo později nemůžete minout některého z vyznavačů japonské módy. Ta je, a to jak historická, tak současná, nesmírně pestrá.
Doslova.
Právě příchozí skupince dominuje slečna s přezdívkou Nana v modro-růžových punčocháčích, puntíkované sukni a modrém svetříku, kterou pokrývá takové množství barevných korálků, sponeček a mašliček, že vypadá, jako by vyrabovala galanterii. Tento náramně zdobný a barevný styl se nazývá příznačně Decora a vznikl v Tokyu ve čtvrti Harajuku v 70. letech 20. století jako revolta mladých dívek proti tehdejším drsným společenským normám.
Napravo ode mě postává slečna v květovaných šatech, s krátkou volánovou sukní, nabíranými rukávy a krajkovou čelenkou. Takových během festivalu potkáme ještě mnoho, jde o japonský módní styl, inspirovaný západní historickou, především viktoriánskou módou. Přestože se mu říká Lolita, s Nabokovým románem nemá nic společného. Ačkoli hlavnímu hrdinovi by pohled na přítomná děvčata jistě připravil perné chvilky.
Kontrastem těmto excesům je tradičně oděná dívka, co stojí ve Scale za registračním pultíkem. Její klasické tmavé kimono s růžovým vzorem v tom množství spoře oděných děvčat paradoxně přitahuje nejvíc pozornosti.
Brňáci si, jak máme s Adélou možnost na vlastní kůži poznat, vetřelců příliš nevšímají. Občas se sice ozve nějaká reakce, nebo pochvalý pískot, ale ten patří spíše Adélině výstřihu, než našemu celkovému vzezření.
Samotní účastníci festivalu se zjevem ostatních nevzrušují už vůbec a brněnská akce je tak příjemnou alternativou k šedé realitě, kde můžete být sami sebou, bez ohledu na to, jak musíte vypadat v práci, či před rodiči. Výjimky se zde stávají pravidlem: fialovými, zelenými i růžovými parukami se to tu jen hemží, běžné jsou boty na deseticentimetrové platformě a kostkované sukýnky, končící tam, kde nohy pozbývají právo být nazývány nohama. A ať už Vám to sluší, nebo ne, nikdo tu nikoho nesoudí.
Hra pro šest nohou a tři páry očí
Foyer v Bakale je skoro vylidněný. V sále probíhá soutěž skupinového cosplaye – klání týmů, které kromě krejčovského umu předvádí i um herecký. Bohužel zájemců o divadlo je tolik, že pokud přijdete o pár minut později, do sálu už se nedostanete a tak jsme odsouzeni k bezcílnému bloumání po chodbách. Na ošklivých, dřevotřískou pobitých stěnách visí nazvětšované stránky japonského komixu- mangy. Tohle je trochu jiné kafe, než to, co lze běžně vidět na stránkách periodicky vydávaných sešitů. Zvětšeniny, co tu visí jsou ukázkou krásného malířského stylu, připomínající svou jednoduchostí japonské tušové malby a klidně by jim slušela klasická výstavní síň.
Tam, kde končí minimalistická krása černobílých maleb jsou dveře. Visí na nich cedule ,,Zavírejte kvůli hluku“ a zpoza nich se ozývá tlumené dunění. Máme dvě možnosti: buď se nadále plácat po chodbách, nebo zjistit, co se za těmi dveřmi skrývá.
Uvnitř místnosti je dusno, na oknech jsou těžké závěsy, takže místnost je ponořena do lehkého přítmí. Ona temnota má své opodstatnění: je zde stanoviště soubojů v taneční hře DDR, neboli Dance Dance Revolution.
Tato hra je fenoménem po celém světě. Princip spočívá v tom, podle šipek, promítaných přes notebook na zeď, šlápnout na správnou šipku na podložce, umístěné na zemi. Tančit se podle toho sice nenaučíte, ale fyzickou náročností je to bezmála vrcholový sport. Vypadá to zábavně a jednoduše a ani jedna neodoláme dlouho a musíme to zkusit také.
V okamžiku, kdy se postavíte na podložku, zazní hudba a po monitoru se rozběhnou šipky, zjistíte, že taková legrace to zase není. Zdá se, že aby člověk trefil všechny body, musel by mít alespoň trojnásobný počet nohou a minimálně stejný počet očí. Čekám, kdy kolem sebe uslyším smích, ale místní profíci jsou k začátečnickým břídilům překvapivě schovívaví.
Nebo se alespoň nesmějí moc nahlas.
Vedle mě se postaví na podložku kluk asi o dvě hlavy vyšší než já. Suveréně nastaví svou úroveň na „hard“, zatímco já potupně zůstávám na „easy“. Náš společný tanec je komickou ukázkou rozdílu v úrovních. ,,Dělám to už pět let,“ povídá mi s klidem, zatímco já uštvaně slézám z hracího pole, zlitá potem od hlavy až k patě.
Nashledanou, sbohem a amen
V nedělní poledne se prazvláštní společnost rozchází. Centrem Brna se trousí skupinky zmožených barevných lidí, většina jich míří na autobusové nádraží, aby je žluté autobusy rozvezly po celé republice. Animefest je u konce a na další ročník si musíme počkat celý dlouhý rok.
Popravdě: je vcelku jednoduché tuhle komunitu, plnou pištících děvčat v minisukních a mladíků v kimonech, odsuzovat. Svět Animefestu se tak trochu vymyká běžné realitě a funguje podle vlastních pravidel, která jsou ne vždy pro vnější svět pochopitelná. Díky té odlišnosti se celkem nabízí ukázat na ně prstem a ohrnout nos. Ale když stojím ve frontě na toaletách a naproti v zrcadle vidím slečnu s fialovými vlasy a řasami, které jsou moc dlouhé na to, aby byly pravé, a která má z nějakého zvláštního důvodu na jmenovce napsané moje jméno… no, radši nic.
bie
AN2: Měli jste vidět to divadlo, které provázelo čtení tohoto textu! :D Profesor měl tendenci ta japosnká slova hrozně prožívat...
čtvrtek 10. června 2010
Kamerománie
V pondělí jsem měla poprvé v ruce profesionální filmovou kameru! YAY!
A taky jsem před FAMU potkala Honzu(dlouhý příběh :D)
.
.
.
A nejvtipnější na tom je, že se nedokážu rozhodnout, která z těch dvou věcí byla lepší! :D
Musím říct, že záležitost s kamerou pro mě měla větší význam, než se na první pohled zdá.
Bylo to poprvé od mých cca šesti let(kdy jsem zjistila, že filmy nejsou malé světy v televizi, ale že je někdo DĚLÁ), co jsem se konečně přiblížila na dotek k filmové technice. A na dotek k mému snu pracovat u filmu.
Je mi jasné, že až příští rok skočím rovnýma nohama do televizní specializace, budu mít nošení techniky a opakování záběrů plné zuby, budu nadávat jak dlaždič a vyhýbat se všemu, co vzdáleně připomíná střižny... ale teď je to moc pěkný pocit a chci si ho užít :)
A taky jsem před FAMU potkala Honzu(dlouhý příběh :D)
.
.
.
A nejvtipnější na tom je, že se nedokážu rozhodnout, která z těch dvou věcí byla lepší! :D
Musím říct, že záležitost s kamerou pro mě měla větší význam, než se na první pohled zdá.
Bylo to poprvé od mých cca šesti let(kdy jsem zjistila, že filmy nejsou malé světy v televizi, ale že je někdo DĚLÁ), co jsem se konečně přiblížila na dotek k filmové technice. A na dotek k mému snu pracovat u filmu.
Je mi jasné, že až příští rok skočím rovnýma nohama do televizní specializace, budu mít nošení techniky a opakování záběrů plné zuby, budu nadávat jak dlaždič a vyhýbat se všemu, co vzdáleně připomíná střižny... ale teď je to moc pěkný pocit a chci si ho užít :)
středa 2. června 2010
Schizofrenní anime
Už šest hodin se učím sociologii, tak si můžu dát chvilku voraz...
Včera jsem objevila velice... zvláštní anime.
Princess Princess
1. Vidím scan na minitokyo.net a říkám si ,,Hele, ta holka vypadá docela jako já, tu bych mohla cosplayovat!"
2. Najedu na další scan: ,,hej, ona má nějaký osvalený ruce, tak to asi nepůjde... sakra... není to kluk?"
3. Najdu opening. ,,Eh, je to kluk... no ale stejně by to... počkat, kluk, co se převlíká za holku? Hezká holka. Hezký kluk.... ale... divné..."
4. Kouknu na cast a hezkou holku/kluka s mýma vlasama mluví Romi Paku...
5. Zadám do CSFD a kus jediného komentáře zní "Nejvíce vtipné mi na celém seriálu přišlo, když jsem si představila, jak se Edward z FMA převléká za holku."
...a tam jsem skončila. V záchvatu smíchu. To ty prášky.
Dabérka, co mluví kluka, co se převléká za holku?
Tak tomu jsme se s mými dalšími osobnostmi docela upřímně zasmáli.
Anyway: jak jsem to pochopila z prvního dílu, Princess Princess spočívá v tom, že chlapecká škola hledá vyžití pro studenty a tak vybere pár hezkých chlapců, převlékne je za holky a ti pak rozptylují ten zbytek.
Docela svérázné řešení problému... hoši musí být asi hodně vyhladovělí :D
"Nemůžu s tím přestat! Přijdu o kredity!"
Nevím, do jaké míry by to fungovalo v praxi, ale mohl by to být docela zajímavý sociologický experiment...
(Kde jsem vzala tohle??? *s hrůzou v očích odhodí učebnici sociologie někam hoooodně daleko*)
Každopádně, jestli to někdo viděl, můžete mi říct, jestli to má nějakou pointu? Páč podle prvního dílu to tak rozhodně nevypadá a koukat na to jen kvůli jednomu z hlavních hrdinů(který ale vypadá vážně dobře! Jako kluk i jako holka. Navíc, hlas Romi Paku ho dělá.. neodolatelným. Chápete, že jo? Té asociaci prostě není možné se vyhnout...:D) se mi nechce.
(Chápete, že jo??? :D)
No nic, já jdu hledat tu učebnici...
See you!
Včera jsem objevila velice... zvláštní anime.
Princess Princess
1. Vidím scan na minitokyo.net a říkám si ,,Hele, ta holka vypadá docela jako já, tu bych mohla cosplayovat!"
2. Najedu na další scan: ,,hej, ona má nějaký osvalený ruce, tak to asi nepůjde... sakra... není to kluk?"
3. Najdu opening. ,,Eh, je to kluk... no ale stejně by to... počkat, kluk, co se převlíká za holku? Hezká holka. Hezký kluk.... ale... divné..."
4. Kouknu na cast a hezkou holku/kluka s mýma vlasama mluví Romi Paku...
5. Zadám do CSFD a kus jediného komentáře zní "Nejvíce vtipné mi na celém seriálu přišlo, když jsem si představila, jak se Edward z FMA převléká za holku."
...a tam jsem skončila. V záchvatu smíchu. To ty prášky.
Dabérka, co mluví kluka, co se převléká za holku?
Tak tomu jsme se s mými dalšími osobnostmi docela upřímně zasmáli.
Anyway: jak jsem to pochopila z prvního dílu, Princess Princess spočívá v tom, že chlapecká škola hledá vyžití pro studenty a tak vybere pár hezkých chlapců, převlékne je za holky a ti pak rozptylují ten zbytek.
Docela svérázné řešení problému... hoši musí být asi hodně vyhladovělí :D
"Nemůžu s tím přestat! Přijdu o kredity!"
Nevím, do jaké míry by to fungovalo v praxi, ale mohl by to být docela zajímavý sociologický experiment...
(Kde jsem vzala tohle??? *s hrůzou v očích odhodí učebnici sociologie někam hoooodně daleko*)
Každopádně, jestli to někdo viděl, můžete mi říct, jestli to má nějakou pointu? Páč podle prvního dílu to tak rozhodně nevypadá a koukat na to jen kvůli jednomu z hlavních hrdinů(který ale vypadá vážně dobře! Jako kluk i jako holka. Navíc, hlas Romi Paku ho dělá.. neodolatelným. Chápete, že jo? Té asociaci prostě není možné se vyhnout...:D) se mi nechce.
(Chápete, že jo??? :D)
No nic, já jdu hledat tu učebnici...
See you!
úterý 1. června 2010
Prokrastinace
Měla bych se učit.
Ano, přestě v tuhle chvíli, co tu ťukám do počítače, bych se měla učit.
Jsem nemocná, nechala jsem si kvůli chřipce přeložit zkouškové období a... místo toho, abych využila volný čas a chvilku, kdy se moje hlava nechová, jako by mi chtěla vytlačit mozek očima, otevřela některou z těch padesáti stránek zápisků z češtiny... ehm.
Myslím, že na tohle jednou lidstvo zajde.
Jak tomu říkají?
Prokrastinace?
Jak pravil moudrý lamer.cz: za chvíli začnu párovat všechny ponožky, mýt nádobí a v závěru i odpovídat na všechny spamy...
Ze složky "Downloads" na mě kouká 37. díl Fullmetal Alchemist Brotherhood(šetřím, abych si to po zkouškách mohla pořádně užít :)) a vedle toho ze složky Škola, mě nevraživým okem sleduje Lexikologie II.
Myslím, že problém se sledování anime začíná v okamžiku, kdy si začnete plést "transpozici" s "transmutací"
Nekoukej na mě takhle, Edwarde.... víš, že těm tvým krásným očím já těžko odolávám...
Ano, přestě v tuhle chvíli, co tu ťukám do počítače, bych se měla učit.
Jsem nemocná, nechala jsem si kvůli chřipce přeložit zkouškové období a... místo toho, abych využila volný čas a chvilku, kdy se moje hlava nechová, jako by mi chtěla vytlačit mozek očima, otevřela některou z těch padesáti stránek zápisků z češtiny... ehm.
Myslím, že na tohle jednou lidstvo zajde.
Jak tomu říkají?
Prokrastinace?
Jak pravil moudrý lamer.cz: za chvíli začnu párovat všechny ponožky, mýt nádobí a v závěru i odpovídat na všechny spamy...
Ze složky "Downloads" na mě kouká 37. díl Fullmetal Alchemist Brotherhood(šetřím, abych si to po zkouškách mohla pořádně užít :)) a vedle toho ze složky Škola, mě nevraživým okem sleduje Lexikologie II.
Myslím, že problém se sledování anime začíná v okamžiku, kdy si začnete plést "transpozici" s "transmutací"
Nekoukej na mě takhle, Edwarde.... víš, že těm tvým krásným očím já těžko odolávám...
Střet s realitou
Být fanouškem anime, když nikdo jiný ve vašem okolí fanouškem není, ba naopak je zástupcem oné neinformované většiny, která si myslí, že anime = porno, je těžké...
Tuhle mi spolužák Matěj, pracující v jedné malé televizi, ve škole ukazoval svou reportáž z Advíku. Do kamery mluvila nějaká slečna a mezi řečí se zmínila, že ,,...se jí líbí shonen-ai..."
Matěj stopnul video, podíval se na mě a povídá:
,,Co je to shonen-ai?"
,,...uhm...."
To byla velice nepříjemná chvilka. Jako bych viděla tříletého Matěje, tázajícího se ,,kde se berou děti?"
Vypravila jsem ze sebe, že shonen-ai je žánr anime. Dál se naštěstí neptal.
Uf...
:D
Tuhle mi spolužák Matěj, pracující v jedné malé televizi, ve škole ukazoval svou reportáž z Advíku. Do kamery mluvila nějaká slečna a mezi řečí se zmínila, že ,,...se jí líbí shonen-ai..."
Matěj stopnul video, podíval se na mě a povídá:
,,Co je to shonen-ai?"
,,...uhm...."
To byla velice nepříjemná chvilka. Jako bych viděla tříletého Matěje, tázajícího se ,,kde se berou děti?"
Vypravila jsem ze sebe, že shonen-ai je žánr anime. Dál se naštěstí neptal.
Uf...
:D
Lidé by si neměli zakládat více blogů... je to matoucí.
Když jsem hledala neobsazenou variantu svých Chlupatých kytek, zjistila jsem, že už někdo blog tohoto názvu má.
Jsem to já.
Respektive moje já z roku 2008.
A tohle já zapomnělo heslo.
Takže až/jestli mě budete hledat, tak pozor...
Můj starý blog na blog.cz je... starý. Nastavení nevyhovuje mé lenosti a některé příspěvky jsou kapku předpotopní.
Pravda, na jiné jsem stále velmi pyšná, ale asi nechám svůj starý blog na smetišti dějin, na hřbitově opuštěných blogů... nechť je mu internetová zemina lehká.
Amen
Když jsem hledala neobsazenou variantu svých Chlupatých kytek, zjistila jsem, že už někdo blog tohoto názvu má.
Jsem to já.
Respektive moje já z roku 2008.
A tohle já zapomnělo heslo.
Takže až/jestli mě budete hledat, tak pozor...
Můj starý blog na blog.cz je... starý. Nastavení nevyhovuje mé lenosti a některé příspěvky jsou kapku předpotopní.
Pravda, na jiné jsem stále velmi pyšná, ale asi nechám svůj starý blog na smetišti dějin, na hřbitově opuštěných blogů... nechť je mu internetová zemina lehká.
Amen
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
.jpg)