Animefest 2010 reportáž

Dobře, dobře...
v první řadě dlužím všem omluvu, protože publikovat reportáž něco přes měsíc po konání akce, je opravdu... podlé(a to jsem slušná, protože mluvím o sobě :P)
Vlezla mi do toho nemoc a zkoušky a kdesi cosi a pak jsem si říkala, že už to snad ani nemá cenu... (výmluvy, výmluvy) znáte to :(
A pokud ne, i tak vás prosím o odpuštění)

BTW: Nevíte, jak tu udělám perex? Ono je to trochu... dlouhé. :D

Děkuji:
Organizátorům, že mi byli ochotni poskytnout podklady, co jsem potřebovala - v první řadě Christofovi, se kterým jsem byla v kontaktu na mejlu.
Zdeňkovi, co nás ubytoval, přestože mít v bytě tři lidi, co nosí paruky a umělé řasy je, jak to říct, pochybné.
Všem, kdo byli ochotni odpovídat na mé otázky.
Všem, kteří byli ochotni se nechat vyfotit.
A všem, kteří čekali.
Snad to stálo za to :D

(AN: Odpusťte mi prosím občasné "vysvětlování" zainteresovanému fanouškovi známých faktů. Reportáž byla pro školu a jako taková musela splňovat určité parametry. Snažila jsem se najít kompromis mezi "fanouškem" a "reportérem", ale abych pravdu řekla, moc to nešlo :D

Takže zde to je:
Kousek česko-japonského šílenství
O existenci brněnského Animefestu většina lidí ani neví. Přesto je to jedna z největších tuzemských akcí, kde se schází fanoušci japonské animace a komixů.
V japonštině existuje výraz „otaku“. Označuje člověka, nezdravě závislého na anime, japonských animovaných filmech. Toto slovo zdomácnělo i v české kotlině, ale na rozdíl od země svého vzniku, kde má posměšný význam, čeští fanoušci anime a mangy se k označení „otaku“ hrdě hlásí. A právě česká komunita japanofilů se sešla druhý květnový víkend v Brně.

Jsou čtyři hodiny odpoledne a my stojíme ve frontě ve vestibulu kina Scala. Kamarádka Adéla, stojící vedle mě, netrpělivě podupává nohou, mrká umělými řasami a čas od času se poškrábe na hlavě. Je teplo a zářivě červená paruka svědí. Jeden z dvojice asi patnáctiletých chlapců, stojící za námi, si znuděně odfrkne, sedne na schody a bezostyšně kouká Adéle pod kratičkou sukni.
Fronty před vchodem provází Animefest snad už od dob jeho vzniku v roce 2004, kdy se odehrál první ročník, tehdy ještě jako komorní setkání místních fanoušků. Do letošního ročníku se rozrostl do akce, která je považována za Mekku českých otaku a na kterou se každoročně sjíždí stovky lidí.
Halou se rozlehne mužský hlas a dav se začne dělit na dvě poloviny. Uprostřed stojí, jak Mojžíš před mořem, jeden z hlavních organizátorů a rukama ukazuje, že ,,tady jsou ti, co budou teprve platit a tady ti, co platili předem.“ Naše, předem ohlášená část fronty je k naší nelibosti i nadále větší, ale není se čemu divit, vzhledem k tomu, že registrace předem ušetří vašemu rozpočtu dvě stovky.

Animefest jde do světa
Sedíme s Adélou v místní kavárně a nasáváme festivalovou atmosféru. Doléhá sem mumraj z předsálí zvláštní kombinací češtiny a japonštiny a před námi na stolku leží zmačkaný program, který jsem už stihla asi desetkrát srolovat do ruličky a zase ho rozbalit, načež mi ho Adéla sebrala dřív, než ho zničím úplně.
Na přehledně vystavěném časovém rozvrhu jsou vedle sebe zobrazeny paralelně tři stanoviště: kino Scala a Sál B. Bakaly v areálu Vyšší odborné školy zdravotnické, které nabízejí především promítání, a hotel Continental, v jehož konferenčním sále se konají přednášky a semináře.
Konečně se mi daří odchytit jednoho z organizátorů, Adama „Christofa“ Rambouska. Organizátoři zásadně nenosí identifikační cedulky, které jinak fasuje každý návštěvník u vchodu, proto je moje pátrání poněkud chaotické. Několik minut jsme tak kolem sebe s Christofem kroužili. Já tušila, že on je ten, koho hledám, on asi tušil, že já hledám jeho, ale jistý si nebyl ani jeden.
,,Já vás asi hledám.“
,,To je možné. Koho hledáte?“
Vytáhne jmenovku s kapsy a vida, je to on. Christof v celé své kráse.
,,Tak vás přesně hledám!“
Naším prvním tématem je právě program. Do promítání se obecně zařazují hlavně novější produkce i když, jak mi řekl Christof, chystají se zařadit i některé starší kultovní kousky. Každoročně se zde odehrává i několik evropských premiér. Právě spolupráce se zahraničními společnostmi, vlastnícími práva, je zdrojem mnoha komplikací. Letos například povolení pro promítání jednoho z celovečerních filmů přišlo ani ne 24 hodin před začátkem festivalu, jiný film dorazil ve formátu, který dokáže přečíst jen jediný počítač v republice.
Organizátoři musí řešit i problémy, spojené s každoročním nárůstem počtu návštěvníků(přičemž letos jich bylo téměř 1300), kdy se stává stále těžším je zaujmout.
„Budeme se snažit to dál rozšířit i mezinárodně. Aby tady nebyly filmy jen v češtině.“ Letošní ročník se tak poprvé otevřel zahraničním návštěvníkům a mnohé části programu byly přístupné i nečesky mluvícímu publiku
Jednou ze soutěží, která prošla touto internacionalizací, byla soutěž Cosplay, ve které účastníci předvádí vlastnoručně vyrobené kostýmy, kterým byly předlohou „skutečné“ postavy ze seriálů. Animefest se letos přiřadil k evropské divizi EuroCosplay.
,,Když tu soutěž vymýšleli, kontaktovali různé soutěže v různých zemích, včetně nás. Byla to příjemná spolupráce.“ Na vítěze tak letos čeká cesta na finále, konané v Londýně.

AMV, neboli Anime Music Video.
Hned po zahájení je na řadě pomyslný ústřední bod festivalu: soutěž AMV.
Je to přehlídka amatérsky vyrobených videí, jakýchsi malých trailerů, či hudebních klipů. Soutěžící jsou hodnoceni jak odbornou porotou, tak samotným publikem a vítěz si odnese jako trofej plyšového Totora, postavičku, kterou má ve znaku animační studio jednoho z nejlepších kreslířů a režisérů nejenom asijské části světa: Hayao Miyazakiho.
AMVčka mají každoročně obrovský úspěch. Kinosál praská ve švech, lidé sedí na zemi, na schodech, na topení a postarší zaměstnankyně kina to vše pozorují nerudným pohledem. Není se čemu divit: kapacita Scaly rozhodně nestačí pojmout všechny návštevníky a organizátoři později s lišáským úsměvem polohlasně přiznávají, že za dobu konání akce překročili bezpečnostní normy rozhodně víckrát, než je zdrávo.
S lepší a dostupnější technikou se zvyšuje i technická úroveň soutěžních videí a člověk si při pohledu na stále vynalezézavější přístupy(výjimkou není ani vlastní animace) nemůže než povzdechnout, že kdyby někteří z talentů, kteří zde každoročně soupeří o hlaví cenu, vzali do rukou českou trailerovou scénu, mohlo by to konečně stát za to.
Jedním z takových talentů je bezpochyby i vítěz letošní ceny diváků: Nya-chan Production.
Jak jsem později zjistila, pod značkou Nya-chan Production se skrývá sympatický mladík s přezdívkou Wolfii. ,,Už dlouho jsem chtěl udělat opakující se video. Nedávno mi někdo nabídl skvělou hudbu, tak jsem to zrealizoval,“ odpovídá na mou otázku, co ho k tvorbě tak originálního videa inspirovalo. Jeho výtvor, nazvaný Just Passing by, totiž kromě brilantního technického zpracování zaujal i svérázným naplněním žánru komedie/parodie, když použil několik stále se opakujících klipů a chytlavou rytmickou hudbu, kterými roztleskal a posléze(po několikeré repetici) i rozesmál celý sál. Wolfiiho tvorba je divákům Animefestu známá, na akci soutěží už potřetí, ale teprve tento ročník mu přinesl zasloužené uznání.

Lolitky, dekory a jiná havěť
Prostor před Scalou, kde je za normálních okolností prázdné parkoviště, se tento rok změnilo ve staveniště, obehnané vysokou ohradou. Její výhodou je to, že jediná cesta ke kinu je skrz uzoučkou uličku mezi ohradou a zdí domu. Zaujímám tedy toto strategické místo a čekám, co se bude dít.
Animefest je na všechny pády pastva pro oči. Stačí tak jenom počkat a dříve nebo později nemůžete minout některého z vyznavačů japonské módy. Ta je, a to jak historická, tak současná, nesmírně pestrá.
Doslova.
Právě příchozí skupince dominuje slečna s přezdívkou Nana v modro-růžových punčocháčích, puntíkované sukni a modrém svetříku, kterou pokrývá takové množství barevných korálků, sponeček a mašliček, že vypadá, jako by vyrabovala galanterii. Tento náramně zdobný a barevný styl se nazývá příznačně Decora a vznikl v Tokyu ve čtvrti Harajuku v 70. letech 20. století jako revolta mladých dívek proti tehdejším drsným společenským normám.
Napravo ode mě postává slečna v květovaných šatech, s krátkou volánovou sukní, nabíranými rukávy a krajkovou čelenkou. Takových během festivalu potkáme ještě mnoho, jde o japonský módní styl, inspirovaný západní historickou, především viktoriánskou módou. Přestože se mu říká Lolita, s Nabokovým románem nemá nic společného. Ačkoli hlavnímu hrdinovi by pohled na přítomná děvčata jistě připravil perné chvilky.
Kontrastem těmto excesům je tradičně oděná dívka, co stojí ve Scale za registračním pultíkem. Její klasické tmavé kimono s růžovým vzorem v tom množství spoře oděných děvčat paradoxně přitahuje nejvíc pozornosti.
Brňáci si, jak máme s Adélou možnost na vlastní kůži poznat, vetřelců příliš nevšímají. Občas se sice ozve nějaká reakce, nebo pochvalý pískot, ale ten patří spíše Adélině výstřihu, než našemu celkovému vzezření.
Samotní účastníci festivalu se zjevem ostatních nevzrušují už vůbec a brněnská akce je tak příjemnou alternativou k šedé realitě, kde můžete být sami sebou, bez ohledu na to, jak musíte vypadat v práci, či před rodiči. Výjimky se zde stávají pravidlem: fialovými, zelenými i růžovými parukami se to tu jen hemží, běžné jsou boty na deseticentimetrové platformě a kostkované sukýnky, končící tam, kde nohy pozbývají právo být nazývány nohama. A ať už Vám to sluší, nebo ne, nikdo tu nikoho nesoudí.

Hra pro šest nohou a tři páry očí
Foyer v Bakale je skoro vylidněný. V sále probíhá soutěž skupinového cosplaye – klání týmů, které kromě krejčovského umu předvádí i um herecký. Bohužel zájemců o divadlo je tolik, že pokud přijdete o pár minut později, do sálu už se nedostanete a tak jsme odsouzeni k bezcílnému bloumání po chodbách. Na ošklivých, dřevotřískou pobitých stěnách visí nazvětšované stránky japonského komixu- mangy. Tohle je trochu jiné kafe, než to, co lze běžně vidět na stránkách periodicky vydávaných sešitů. Zvětšeniny, co tu visí jsou ukázkou krásného malířského stylu, připomínající svou jednoduchostí japonské tušové malby a klidně by jim slušela klasická výstavní síň.
Tam, kde končí minimalistická krása černobílých maleb jsou dveře. Visí na nich cedule ,,Zavírejte kvůli hluku“ a zpoza nich se ozývá tlumené dunění. Máme dvě možnosti: buď se nadále plácat po chodbách, nebo zjistit, co se za těmi dveřmi skrývá.
Uvnitř místnosti je dusno, na oknech jsou těžké závěsy, takže místnost je ponořena do lehkého přítmí. Ona temnota má své opodstatnění: je zde stanoviště soubojů v taneční hře DDR, neboli Dance Dance Revolution.
Tato hra je fenoménem po celém světě. Princip spočívá v tom, podle šipek, promítaných přes notebook na zeď, šlápnout na správnou šipku na podložce, umístěné na zemi. Tančit se podle toho sice nenaučíte, ale fyzickou náročností je to bezmála vrcholový sport. Vypadá to zábavně a jednoduše a ani jedna neodoláme dlouho a musíme to zkusit také.
V okamžiku, kdy se postavíte na podložku, zazní hudba a po monitoru se rozběhnou šipky, zjistíte, že taková legrace to zase není. Zdá se, že aby člověk trefil všechny body, musel by mít alespoň trojnásobný počet nohou a minimálně stejný počet očí. Čekám, kdy kolem sebe uslyším smích, ale místní profíci jsou k začátečnickým břídilům překvapivě schovívaví.
Nebo se alespoň nesmějí moc nahlas.
Vedle mě se postaví na podložku kluk asi o dvě hlavy vyšší než já. Suveréně nastaví svou úroveň na „hard“, zatímco já potupně zůstávám na „easy“. Náš společný tanec je komickou ukázkou rozdílu v úrovních. ,,Dělám to už pět let,“ povídá mi s klidem, zatímco já uštvaně slézám z hracího pole, zlitá potem od hlavy až k patě.

Nashledanou, sbohem a amen
V nedělní poledne se prazvláštní společnost rozchází. Centrem Brna se trousí skupinky zmožených barevných lidí, většina jich míří na autobusové nádraží, aby je žluté autobusy rozvezly po celé republice. Animefest je u konce a na další ročník si musíme počkat celý dlouhý rok.
Popravdě: je vcelku jednoduché tuhle komunitu, plnou pištících děvčat v minisukních a mladíků v kimonech, odsuzovat. Svět Animefestu se tak trochu vymyká běžné realitě a funguje podle vlastních pravidel, která jsou ne vždy pro vnější svět pochopitelná. Díky té odlišnosti se celkem nabízí ukázat na ně prstem a ohrnout nos. Ale když stojím ve frontě na toaletách a naproti v zrcadle vidím slečnu s fialovými vlasy a řasami, které jsou moc dlouhé na to, aby byly pravé, a která má z nějakého zvláštního důvodu na jmenovce napsané moje jméno… no, radši nic.

bie

AN2: Měli jste vidět to divadlo, které provázelo čtení tohoto textu! :D Profesor měl tendenci ta japosnká slova hrozně prožívat...