Mini pseudoreportáž z Japonského dne v rámci Eiga-sai 2011

V Lucerně opět probíhá Eiga-sai a mě se dokonce podařilo ho zaregistrovat včas.
(Ne jako minulý rok, kdy jsem byla uprostřed svého historicky prvního zkouškového období a najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že je vlastně leden, svět za zdmi vzdělávacího ústavu nezmizel a Eiga-sai 2010 mi vesele utekla před nosem)

A protože testy jsou už dopsány a výsledky stále neznámy, udělaly jsme si s Baruš z Hellichovky hezké odpoledne.
V mramorovém sále paláce Lucerna, kde se konaly tradiční dílny, byla úžasně příjemná atmosféra. Japonci jsou (překvapivě :D) velice milí a i přes to, že tam bylo více, než malé množství návštěvníků, tam nepanoval žádný zmatek, vlastní podobným velkým akcím. Sál byl vyzdoben květinovými vazbami Ikebana a hrála tradiční japonská hudba, a když člověk ulovil židli(úkol těžší, než by se zdálo!) a zasedl k jednomu ze stolků, kde probíhaly ukázky origami a kaligrafie, velmi rychle zapomněl na okolní svět.



Poprvé v životě(nesmějte se!) se mi podařilo úspěšně složit papírového jeřába(o krásně vzorované papíry byla skoro stejná řežba jako o židle :D). Pomoci mi sice musela jak Barča, tak přítomná odborná pomoc - a mně se znovu potvrdila teze, že Národní archiv rozhodně o nic nepřišel, když jsem restaurování pověsila na hřebík :D - ale zvládla jsem to!
Náš společný pokus o složení žáby dle japonského návodu už tak úplně podle plánu nevyšel a skončil naprosto zmatenou (a evidentně pokořenou) asistentkou a skládačkou, která ze všeho nejvíc připomínala remorkér po schůzce s lisem kovového šrotu.
Naše origami dokázala porazit i rodilou mluvčí! :D



V kinosále pak proběhla již klasická ukázka úžasných bubeníků z české skupiny Wadaiko Yosa-Yosa. Jejich vystoupení mě pokaždé dostane, je škoda, že se jejich hudba dá slyšet(a vidět! Vystoupení je i úžasným vizuálním zážitkem!) pouze naživo. I když záznam by to dost pravděpodobně o dost ochudil *poslouchá právě bubenickou skupinu Yamato a je pravda, že obraz tomu hodně chybí :(*





Kromě bubeníků byly k vidění i ukázky karate, které svým způsobem navazovaly na promítaný film Božský meč. Jak prohlásil borec s mikrofonem, ukázka měla demonstrovat, jak vypadá reálné bojové umění v kontrastu s tím filmovým. Na jevišti se tak předváděla skupinka bojovníků nejrůznějších věkových kategorií a my s Baruš to sledovaly především s poťouchlou zvědavostí, který z nich překročí onu pověstnou hranici, již se říká "hrana pódia" a zřítí se divákům k nohám(říká člověk, který z pódia jednou spadl :D)

Letošní Eiga-sai pro mě bude, vzhledem k nedostatku financí, dost chudá. Když už jsem se rozhodla mezi Božským mečem a Norským dřevem(ve prospěch Norského dřeva), u pokladny jsem zjistila, že lístky - alespoň ty na projekci v rámci festivalu - už jsou beznadějně vyprodané. Smůla. Kdo pozdě chodí...

Ale i tak pro mě letošní ročník bude úspěchem. Podařilo se mi strávit příjemné odpoledne ve společnosti milých lidí. A to se nestává každý den :)




P.S. Nebudu zastírat fakt, že Norské dřevo u mě z velké části zvítězilo i díky hlavnímu představiteli. Kenichi Matsuyama mě okouzlil už jako L v hrané verzi Death Note (a koho ne?).
"Okouzlil" je skoro slabé slovo... :D
Už tehdy mi bylo jasné, že Kenichi má na mnohem víc, než na lehce nadprůměrnou adaptaci (skvělého) anime. Jsem přesvědčena, že svůj talent(stejně jako zevnějšek) bohatě zúročí právě v takhle... seriózním filmu.
Ale oficiálně se samozřejmě o ND zajímám kvůli slavné knižní předloze, je to jasné, že? :D

P.P.S. Jakým přízviskem ho to holky častují...? "šukézní"? :D Mno...Pojmenování poněkud vulgární, ovšem velmi trefné! :D

Kolik anime sérií jste viděli?
Dvacet? Třicet? Víc, než padesát? Ke stovce?
Tak to klobouk dolů.

Poslední dobou myslím na to, že já sama si rozhodně odborník říkat nemůžu. Nejsem až tak aktivní divák anime. Vím, že je spousta kousků, které bych měla vidět, pokud chci mít nějaké základní povědomí o japonské pop-kultuře. A ke kterým jsem se stále nedostala, protože můj postup při sledování nejen anime seriálů, je poněkud... zvláštní.

Ne, nejsem znalec.
A nevím, jak se nazvat.
(A moje neodbytná potřeba věci konkrétně pojmenovávat mě nutí ten výraz stále hledat)

Nejsem, jak to říct... konzument anime. V tom klasickém slova smyslu, nehledejte za tím nic hanlivého, nebo odsouzeníhodného(- zabarvení, které slovo "konzument" dostává na českých filmových serverech :/ )

Faktem ale je, že můj systém sledování čehokoli je extrémně zdlouhavý.
Málokdy mám rozkoukáno více sérií. Vlastně se mi to ještě nikdy nestalo.

Je několik druhů fanouškovství. Je "being a fan" a "participation in fandom", jak mi bylo vysvětleno na livejournalu.

A já mám ráda fandomy.
Ráda se podívám na anime. Jedno anime. Soustředím se jen na ten jeden příběh, soustředím se na jeho postavy, na jejich jména, na jejich historii, jejich psycholgoii. A když seriál skončí a stál za to, neskáču hned na další.
Pokud mě anime zaujme, ráda s jeho postavami nějakou dobu pobudu.

Obvykle zůstávám u jednoho fandomu kolem tří až osmi měsíců.
Projdu si diskuze, postahuju fanarty, pročtu si fanfikce, nějaké napíšu...
(Mám přímo masochistickou zálibu v objevování nových fandomů na fanfiction.net. Trvá dlouho, než se proberete tím množství různě (ne)kvalitních textů a najdete ty mistry. Protože já, ať už to přiznám, nebo ne, považuji fanfikce za regulérní žánr. A někteří z těch, které jsem za dobu svého působení na ff.net potkala, jsou pro mě Spisovatelé s velkým S. Mohla bych se živit doporučováním autorů :D)

V důsledku toho má můj seznam shlédnutých anime něco kolem dvaceti položek.
Ubohé, jo...

Nejsem odborník na anime. Jsem spíš odborník na jednotlivá anime :D

Myslím, že jsem... ochutnavač? Ochutnavač anime, ne jeho konzument.
Vezmu seriál, zkouknu ho tam i zpátky, vezmu jeho postavy, rozeberu je a zase složím...
A někdy uprostřed toho procesu zjistím, že za takový rozbor ani nestojí.
Ale ti, co projdou... to je pak jiná liga :)

Óda na kresbu

Miwa Shirow je génius.
Pardon, jen jsem to chtěla říct nahlas :)

Miluju komixy. Nejenom mangu, všechny komixy, a jsem ochotna se o to s profesorem Vymazalem, sociologem, který ze srdce nenávidí všechno mediální a "prostoduché", pohádat do krve.
(Kdyby se ovšem pan profesor hádal. On se nehádá. On pro jistotu vůbec neponechává prostor k argumentaci.)

Zbožňuju komixy, protože jsou mezikrokem mezi textem a filmem a nabízí prostor pro umělecké vyjádření téměř jakéhokoliv rázu.
A mangu mám ráda úplně nejvíc, protože -umění stranou- se na ní hezky kouká ;)
Je pravda, že manga obvykle působí na první signální a všechny ty slečny s velkýma očima a nohama do nebe a chlapci s jemnými rysy a perfektními účesy jsou extrémně vystylizované nereálno... Ale radši budu koukat na nereálné tyčkoidní bišíky, než Supermana, s lýtkovými svaly velikosti mých stehen - která jsou, mezi námi, opravdu velká :D

Nedávno jsem narazila na autora, jehož styl mě naprosto uchvátil(a podle těch dvou vět, co se tváří jako perex už víte, kdo to je): Miwa Shirow
Dostala jsem se k němu přes sérii D.O.G.S. (A posléze se zamilovala do jeho Miku Hatsune :)
A děti, musím říct: je geniální!









Jeho kresba je úžasná. Díky ní jeho hrdinové mají, kromě neodmyslitelného atraktivního zevnějšku a kouzla osobnosti, i nebezpečný až lehce nepříčetný pohled v očích. Akce je brutální, ale tak nějak... čistě. (Pro srovnání: Ne jako Hellsing, což byl detailní krvavý bordel na n-tou.)

Je to dynamické(jak ostatně manga bývá), tak nějak na pohled ostré, dokonale promyšlené a je to nesmírně sexy.




Jo, to je to správné slovo:
Jeho kresba je SEXY!
;)




P.S. Shledávám, že moje příspěvky jsou čím dál zmatenější a roztěkanější a trochu mě to znervózňuje, až zahanbuje. Ale asi to moc prožívám, od toho blogy vlastně jsou, ne? Nejsme ve škole... :)

Food Spam

Na Japoncích se mi líbí(mimo jiné) jedna věc:
Jak moc se na jejich stránkách objevuje jídlo.

Všimli jste si?
Japonský internet je pro jazyk neovládajícího evropana vůbec docela legrační záležitost. Ti z vás, kteří při honbě za fanarty zavítali na japonské stránky, mi jistě dají za pravdu, že brouzdání jejich servery znamená projíždění řádky po řádce, jazyk vystrčený soustředěním a v hlavě myšlenku:
"Tady se přece musí dát na něco kliknout!"

Mám japonské stránky ráda, skýtají mnohá překvapení.
I když věřím, že antivir z nich nadšen není.
(Alžběta* je poslední dobou nějaká nemocná a popravdě, jsem docela zvědavá, jak se bude tvářit technik při odvirování. Nechci vědět, co všechno v elektronických hlubinách mého notebooku najde... :D)

Ale abych se vrátila k původnímu tématu:
Jídlo.
Poslední dobou se pro mě jídlo stalo řešením problémů.
Nabízí se představa Brusinky, vyžírající lednici, či ležící v posteli s kýblem zmrzliny, ale ne ne... :P

Se splínem se každý z nás vyrovává jinak. Dříve jsem lámala tužky, ale takový rozptyl leze do peněz, tehdy navíc i do známek, neboť jsem v dobách své největší slávy(puberta) neměla v penále jedinou tužku a geometrii jsem rýsovala ořezanou černou pastelkou.

Dnes se se záchvaty frustrace vyrovnávám jinak:
Pečením.


Muffiny.
Sladký evergreen, vznikající z hořkých hlubin deprimované letargie.
A pýcha mi nedovolí zastřít fakt, že jsem v pečení muffinů velmi VELMI dobrá.(to je tím tréninkem :D)




Dorty
Na dortech řádí hlavně moje umělecké já (Jirka?)
Problém je v tom, že když už ho upeču, musí ho také někdo sníst. A ten někdo musím být já. A to se mým tukovým buňkám moc líbí.
Mě už méně...







Zvláštní je, že co se týče vaření, jsem naprostý břídil, ale pečení mi jde... :/

D.Gray-Man

Není pro mě neobvyklé, že na seriály začínám koukat kvůli hlavním hrdinům.
Bylo tomu tak u Macross Frontier, Mononoke, dokonce i na Myšlenky zločince mě nalákal psí pohled Spencera Reida... bylo tedy jen otázkou času, kdy se přes Allena Walkera dostanu k D.Gray-Man.


(Díky Bohu za Rapidshare-search-engine ;)

Jsem skoro u konce a pořád nevím, co si o tom myslet.
Design hlavních postav je parádní! Allen je úžasný, Lenalee krásná a Lavi je prostě... Lavi je postava, která se z průměrných příček lokálního žebříčku dokázala dostat na přední příčky žebříčku celoanimovského! :D
(Nehledě na to, že kdyby bylo po mém, bude kabát Černého řádu povinnou součástí klučičího oblečení... kluci v tomhle anime jsou vůbec nakreslení tak, aby se na ně hezky koukalo. A specielně u Allena přestává adjektivum "pohledný" stačit. Ten chlapec je prostě tak krásný, až to bolí! :D)

Na druhou stranu, ten, kdo navrhoval Akumy(dá se to takhle skloňovat? Žiju z anglických titulků, tak nevím...:( ) asi kouřil něco hodně kvalitního. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit :D. Trochu to degraduje jinak celkem "seriózní" vyznění celé série, protože při pohledu na mnohé démony se prostě od srdce zasmějete :D

Na stranu třetí: na jeden díl nadmíru zajímavého příběhu připadají dva fillery. Musím se přiznat, že z těch 103 epizod jsem viděla půlku. Jednou to doplním, ale teď prostě nemám chuť se těmi odbočkami zabývat.

Na stranu čtvrtou, nenávidět jednu z hlavních postav je sakra problém. A tento problém nastal u Kandy. Nevím proč, ale narozdíl od Laviho nabrala Kandova popularita směr dolů a pochybuji, že se z toho bahna někdy vyhrabe...
"Hoďte na něj deku, nebo ho zabiju!"
:D



Všimla jsem si, jak moc fandové srovnávají Allena s Edem Elricem. Nemyslím si, že úplně správně. Jisté podobnosti tu jsou, ale Allen a Edward jsou charakterově poměrně dost odlišní.
Spíš jsem toho názoru, že takhle by vypadalo FMA, kdyby se na cestu vydal místo Edwarda Al.
Allen je milý, něžný kluk s vychováním, které umí použít. Edward je (alespoň na povrchu) temperamentní excentrik, co na manýry kašle :D





P.S.: Není mi úplně jasné, proč anime skončilo tam, kde skončilo. Doufám, že jde jen o (dlouhou) odmlku. Allen Walker je postavou s příliš velkým potenciálem na to, aby byl součástí nedokončeného anime, plného fillerů. Na něco takového je ho prostě škoda!
P.P.S.: No nic... uvidíme, jak se s tím popere manga...
P.P.P.S.: Hm. Tak neuvidíme, protože jak jsem dnes zjistila, onemanga.com a jí podobné stahují licencované mangy a zákon schválnosti chce, aby DGM byl mezi nimi :/
P.P.P.P.S.: Ani jsem to nedočetla, vy bastardi! :D

Oh... those traitorous dreams!

Anime a filmy obecně mají na lidskou psychiku velmi zvláštní vliv...

*s láskou vzpomíná na svůj sen, kdy jela s agentem Hotchnerem, jedním z hrdinů seriálu Myšlenky zločince, v zimě na motorce.
Hotchner. Na motorce.
Pokud Hotche znáte, jistě mi dáte za pravdu, že je vysoce nepravděpodobné už jen to, že se Hotchner a motorka někdy sejdou v jedné větě. A to ani nemluvím o tom, že na sobě měl oblek. V zimě. Na motorce. :D *

Pominu fakt, že se mi před týdnem zdálo o tom, kterak jsem v roli Rizy plnila jakousi Mustangovu misi ve vestibulu metra na Náměstí republiky. Ležela jsem za sloupem s prstem na spoušti ostřelovací pušky a držela dítě, nápadně podobné Selimovi Bradleymu, v bezpečné vzdálenosti... a najednou jde kolem moje češtinářka ze střední a má potřebu si se mnou pokecat o vývoji mé kariéry!

Včera se mi zdálo, jak jsme s Martinou "Unohanou"(nebo ji také můžete znát jako Waltera, či Mastičkáře z posledních dvou AnimeFestů) na Petříně kreslily obří kruh pro lidskou transmutaci a pak jsme zjistily, že jsme mu udělaly moc rohů...

...což vyústilo v debatu nad proveditelností této idey a v následný rodící se plán, že něco podobného nakreslíme v noci u nás před barákem na křižovatku za využití kříd a podnapilých spolužáků...

Záznam diskuze k nahlédnutí zde:
(Přibližný čas 0:53)
Brusinka: Sakra, to je fakt dobrej nápad...
Martina: ještě by to chtělo nějakou barvu, co svítí ve tmě
Brusinka: Jestli se tu u nás pak ráno někdo vybourá, protože bude mít pocit, že to je kruhovej objezd...
Martina: to se ztratí...
Brusinka: heeeeej
Brusinka: co rovnou kulaťák v Dejvicích! :D
Brusinka: :D
Martina: :D jsme skromné
Brusinka: No počkej... a ono se pak něco stane... :D
Brusinka: Záblesk světla a z asfaltu budeme sbírat velice překvapeného Edwarda Elrica... :D
Martina: :D
Martina: to by nám tak nevadilo....
Brusinka: No to rozhodně ne...
Brusinka: :D
Brusinka: Myslím, že bysme se o něj pak ještě servaly...
Brusinka: Já rozhodně jsem ochotna to podstoupit :D
Martina: :D proč, můžeme si ho ,,rozebrat".
Brusinka: :D To je taky pravda
Martina: a čím to nakreslíme?
Brusinka: křídama
Brusinka: ať se to dá smýt
Martina: barva stejně vidět nebude
Brusinka: jen se musíme podívat, jestli tam nejsou nějaký okultnosti, aby nás pak nenařkli z nějakýho neonacismu...
Brusinka: je vůbec povolený něco takovýho kreslit na vozovku???
Martina: ...prosimtě...za okultnosti se nezavírá. No....
Brusinka: zas bych to nerada měla v rejstříku... :D
Brusinka: „Kreslila na silnici transmutační kruh...“
Martina: „Krelí křídou na vozovku transmutační kruhy“
Martina: hej!
Brusinka: :D
Martina: :D
Brusinka: hodíme to na Honzu
Martina: ok
Martina: budeme se tvářit, že jsme se právě transmutovaly a nemáme s tím nic společného...
Brusinka: no... jestli nás neseberou za vandalismus, tak za pobíhání v noci po ulici za hlasitého řevu "Kde to jsme? Kde to jsme?!" nás seberou určitě...
Martina: Rušení nočního klidu, myslíš? Ale na ty křižovatky pozor, dřív se na nich skutečně takové operace prováděly, protože lidi věřili, že je to zvláštní místo, kde se otvírají brány (tedy jedno z míst). Pohřbívali se tam lidi, co nepatřili k městu, nebo vrazi a ti, co nemohli být pohřbeni v posvěcené půdě - na hřbitově.
Brusinka: takže když nějakýho vraha srazilo auto, tak ho tam prostě rovnou nechali...?
Martina: to ještě nebyla auta
Brusinka: tak... povoz!
Martina: tak snad ho zakopali
Brusinka: nebo počkali, než ho rozjezdí…

(Toho večera už u nás doma nebylo k jídlu ni k pití nic, kromě kafe... ;)

Závěrem: ...a nikdo mi nerozmluví, že představitel agenta Hotchnera, Thomas Gibson, byl za mlada perfektním hercem pro postavu Mustanga! ;)

Fullmetal Alchemist: Brotherhood is over...

...co teď budu dělat? :D
(aneb trocha holčičího pištění a kousky "objektivního" náhledu v neuspořádaném pořadí)

Tak za prvé, dovolte mi říct, že pod Bebopem, coby nekorunovaným králem brusinčiných anime zážitků, se kýve židle.

Jaké to vlastně bylo?
Úžasné!
Působivé!
Dojemné!
...myslím, že použiji Mustangův výraz: KULERVOUCÍ!

...a kdyby to bylo kapku jinak ohudbené, mohlo to být naprosto STRHUJÍCÍ! (Což bylo i tak, ale mohlo to být ještě lepší ;)

Mám pocit, že poslední tři epizody jsem, poprvé od Matrix: Revolutions, po téměř celou dobu ani nemrkla...
...což jsem porušila až několik minut před koncem, kdy jsem se, poprvé od Wristcutters: Love story, na konci rozplakala...

Nechci tady moc trousit spoilery(zvlášť, když umění perexů mi na této stránce i nadále uniká), ale...
... Edward a Winry! Srdce oddaného EdWin shippera zaplesalo a Edova žádost o ruku mě dostala do kolen...
...Alphonse! Al je zkrátka úžasný a přestože postrádá Edwardovu okouzlující přidrzlost, dokáže vykouzlit přesně ten samý zabedněný výraz, co jeho bratr...
...Riza! Riza a vůbec celá ta záležitost s násilnou transmutací byla jednoduše ďábelská. Sice mi v Brotherhood trochu chyběl ten Royai feeling, který byl IMHO v první sérii patrnější, ale interakce Mustanga a jeho "první dámy" byla i tak na jedničku!
...Celé finále na nádvoří v Central bylo naprosto neskutečné. Nevím, co vypíchnout dřív, ale opravdu opravdu miluju moment, kdy do děje vkročí Mei a umožní Alovi provést tu finální transmutaci. Ta škála emocí, která se Edwardovi promítne ve tváři je naprosto... anime mě nepřestává udivovat, jakým způsobem dokáží tvůrci zobrazit vnitřní rozpoložení hrdinů a tohle byl ten pravý highlight celé epizody!

Uf... mohla bych pokračovat dál a dál, ale nemám dost superlativ...
Našlo by se i pár výtek, jako například už výše zmiňovaná hudba. Tak, jak to bylo, to nebylo zlé, jen mám pocit, že katastrofa celého příběhu, ten vrchol, ke kterému Arakawa celá ta léta směřovala, by si zasloužil pořádný hudební nářez. Muzika, kterou jsme slyšeli byla.... oposlouchaná. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem ji slyšela už v deseti předchozích scénách :(
Druhým hudebním "zklamáním" byl i poslední opening. Riraito od Asian Kung-fu Generations, které zastřešovalo závěrečné epizody původního FMA je pro mě stále vrcholem v openinzích(fuj, to se blbě skloňuje! :D) a perfektně korespondovalo s gradací příběhu. Poslední opening FMAB mě proto naopak docela zklamal. O to víc, že všechny předchozí písně, které Brotherhood otvíraly, byly opravdu dobré!

Ale abych to konečně uzavřela(koukám, že už je zítra :P):
Když už se zdálo, že lepší to být nemůže, japonci dokázali, že může. Už první Hagaren byl z toho nejlepšího, co anime nabízí, Brotherhood pak vykoplo laťku tak vysoko, až zmizela!
Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale ačkoli co do atmosféry a jakési žánrové čistoty se s Bebopem nemůže srovnávat, Fullmetal velmi agresivně útočí na první místo v mém osobním žebříčku.
Nemám ponětí, v jakém stavu ten žebříček bude, až vstřebám všechny dojmy, podívám se na to znovu a objevím nové a nové souvislosti, dostanu se do vedlejších postav, které jsem z toho rychlíku hlavní linie zahlédla jen matně a pochytím jemné nuance, které mi napoprvé unikly... Materiál, který má Hagaren na 64 epizodách by jiným vystačil na tři(některým i na víc) samostatných sérií a určitě si zaslouží opakované zhlédnutí. Bez stresu ze zkoušek a formulářů na formuláře na formuláře na praxi ;)
Hiromu Arakawa stvořila úžasně vystavěný příběh epických rozměrů a já po téhle jízdě pochybuji, že se v budoucnu setkám s něčím tak komplexním, jako byl Hagaren.
Amen.
:D

P.S.: Team Edward Elric RULEZ! Protože Edward Cullen nesahá Edwardovi Elricovi ani po kotníky! Bez ohledu na výškový rozdíl!
P.P.S.: Jak jsem se na hodině češtiny dozvěděla: Elric se přechyluje "ElriKovi", ale vypadá to děsně blbě, tak zůstanu u ElriCa... :P



Note: Otec alias "Chuchvalec ve flašce" aspiruje na mou oblíbenou postavu :D