Mini pseudoreportáž z Japonského dne v rámci Eiga-sai 2011

V Lucerně opět probíhá Eiga-sai a mě se dokonce podařilo ho zaregistrovat včas.
(Ne jako minulý rok, kdy jsem byla uprostřed svého historicky prvního zkouškového období a najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že je vlastně leden, svět za zdmi vzdělávacího ústavu nezmizel a Eiga-sai 2010 mi vesele utekla před nosem)

A protože testy jsou už dopsány a výsledky stále neznámy, udělaly jsme si s Baruš z Hellichovky hezké odpoledne.
V mramorovém sále paláce Lucerna, kde se konaly tradiční dílny, byla úžasně příjemná atmosféra. Japonci jsou (překvapivě :D) velice milí a i přes to, že tam bylo více, než malé množství návštěvníků, tam nepanoval žádný zmatek, vlastní podobným velkým akcím. Sál byl vyzdoben květinovými vazbami Ikebana a hrála tradiční japonská hudba, a když člověk ulovil židli(úkol těžší, než by se zdálo!) a zasedl k jednomu ze stolků, kde probíhaly ukázky origami a kaligrafie, velmi rychle zapomněl na okolní svět.



Poprvé v životě(nesmějte se!) se mi podařilo úspěšně složit papírového jeřába(o krásně vzorované papíry byla skoro stejná řežba jako o židle :D). Pomoci mi sice musela jak Barča, tak přítomná odborná pomoc - a mně se znovu potvrdila teze, že Národní archiv rozhodně o nic nepřišel, když jsem restaurování pověsila na hřebík :D - ale zvládla jsem to!
Náš společný pokus o složení žáby dle japonského návodu už tak úplně podle plánu nevyšel a skončil naprosto zmatenou (a evidentně pokořenou) asistentkou a skládačkou, která ze všeho nejvíc připomínala remorkér po schůzce s lisem kovového šrotu.
Naše origami dokázala porazit i rodilou mluvčí! :D



V kinosále pak proběhla již klasická ukázka úžasných bubeníků z české skupiny Wadaiko Yosa-Yosa. Jejich vystoupení mě pokaždé dostane, je škoda, že se jejich hudba dá slyšet(a vidět! Vystoupení je i úžasným vizuálním zážitkem!) pouze naživo. I když záznam by to dost pravděpodobně o dost ochudil *poslouchá právě bubenickou skupinu Yamato a je pravda, že obraz tomu hodně chybí :(*





Kromě bubeníků byly k vidění i ukázky karate, které svým způsobem navazovaly na promítaný film Božský meč. Jak prohlásil borec s mikrofonem, ukázka měla demonstrovat, jak vypadá reálné bojové umění v kontrastu s tím filmovým. Na jevišti se tak předváděla skupinka bojovníků nejrůznějších věkových kategorií a my s Baruš to sledovaly především s poťouchlou zvědavostí, který z nich překročí onu pověstnou hranici, již se říká "hrana pódia" a zřítí se divákům k nohám(říká člověk, který z pódia jednou spadl :D)

Letošní Eiga-sai pro mě bude, vzhledem k nedostatku financí, dost chudá. Když už jsem se rozhodla mezi Božským mečem a Norským dřevem(ve prospěch Norského dřeva), u pokladny jsem zjistila, že lístky - alespoň ty na projekci v rámci festivalu - už jsou beznadějně vyprodané. Smůla. Kdo pozdě chodí...

Ale i tak pro mě letošní ročník bude úspěchem. Podařilo se mi strávit příjemné odpoledne ve společnosti milých lidí. A to se nestává každý den :)




P.S. Nebudu zastírat fakt, že Norské dřevo u mě z velké části zvítězilo i díky hlavnímu představiteli. Kenichi Matsuyama mě okouzlil už jako L v hrané verzi Death Note (a koho ne?).
"Okouzlil" je skoro slabé slovo... :D
Už tehdy mi bylo jasné, že Kenichi má na mnohem víc, než na lehce nadprůměrnou adaptaci (skvělého) anime. Jsem přesvědčena, že svůj talent(stejně jako zevnějšek) bohatě zúročí právě v takhle... seriózním filmu.
Ale oficiálně se samozřejmě o ND zajímám kvůli slavné knižní předloze, je to jasné, že? :D

P.P.S. Jakým přízviskem ho to holky častují...? "šukézní"? :D Mno...Pojmenování poněkud vulgární, ovšem velmi trefné! :D

Kolik anime sérií jste viděli?
Dvacet? Třicet? Víc, než padesát? Ke stovce?
Tak to klobouk dolů.

Poslední dobou myslím na to, že já sama si rozhodně odborník říkat nemůžu. Nejsem až tak aktivní divák anime. Vím, že je spousta kousků, které bych měla vidět, pokud chci mít nějaké základní povědomí o japonské pop-kultuře. A ke kterým jsem se stále nedostala, protože můj postup při sledování nejen anime seriálů, je poněkud... zvláštní.

Ne, nejsem znalec.
A nevím, jak se nazvat.
(A moje neodbytná potřeba věci konkrétně pojmenovávat mě nutí ten výraz stále hledat)

Nejsem, jak to říct... konzument anime. V tom klasickém slova smyslu, nehledejte za tím nic hanlivého, nebo odsouzeníhodného(- zabarvení, které slovo "konzument" dostává na českých filmových serverech :/ )

Faktem ale je, že můj systém sledování čehokoli je extrémně zdlouhavý.
Málokdy mám rozkoukáno více sérií. Vlastně se mi to ještě nikdy nestalo.

Je několik druhů fanouškovství. Je "being a fan" a "participation in fandom", jak mi bylo vysvětleno na livejournalu.

A já mám ráda fandomy.
Ráda se podívám na anime. Jedno anime. Soustředím se jen na ten jeden příběh, soustředím se na jeho postavy, na jejich jména, na jejich historii, jejich psycholgoii. A když seriál skončí a stál za to, neskáču hned na další.
Pokud mě anime zaujme, ráda s jeho postavami nějakou dobu pobudu.

Obvykle zůstávám u jednoho fandomu kolem tří až osmi měsíců.
Projdu si diskuze, postahuju fanarty, pročtu si fanfikce, nějaké napíšu...
(Mám přímo masochistickou zálibu v objevování nových fandomů na fanfiction.net. Trvá dlouho, než se proberete tím množství různě (ne)kvalitních textů a najdete ty mistry. Protože já, ať už to přiznám, nebo ne, považuji fanfikce za regulérní žánr. A někteří z těch, které jsem za dobu svého působení na ff.net potkala, jsou pro mě Spisovatelé s velkým S. Mohla bych se živit doporučováním autorů :D)

V důsledku toho má můj seznam shlédnutých anime něco kolem dvaceti položek.
Ubohé, jo...

Nejsem odborník na anime. Jsem spíš odborník na jednotlivá anime :D

Myslím, že jsem... ochutnavač? Ochutnavač anime, ne jeho konzument.
Vezmu seriál, zkouknu ho tam i zpátky, vezmu jeho postavy, rozeberu je a zase složím...
A někdy uprostřed toho procesu zjistím, že za takový rozbor ani nestojí.
Ale ti, co projdou... to je pak jiná liga :)

Óda na kresbu

Miwa Shirow je génius.
Pardon, jen jsem to chtěla říct nahlas :)

Miluju komixy. Nejenom mangu, všechny komixy, a jsem ochotna se o to s profesorem Vymazalem, sociologem, který ze srdce nenávidí všechno mediální a "prostoduché", pohádat do krve.
(Kdyby se ovšem pan profesor hádal. On se nehádá. On pro jistotu vůbec neponechává prostor k argumentaci.)

Zbožňuju komixy, protože jsou mezikrokem mezi textem a filmem a nabízí prostor pro umělecké vyjádření téměř jakéhokoliv rázu.
A mangu mám ráda úplně nejvíc, protože -umění stranou- se na ní hezky kouká ;)
Je pravda, že manga obvykle působí na první signální a všechny ty slečny s velkýma očima a nohama do nebe a chlapci s jemnými rysy a perfektními účesy jsou extrémně vystylizované nereálno... Ale radši budu koukat na nereálné tyčkoidní bišíky, než Supermana, s lýtkovými svaly velikosti mých stehen - která jsou, mezi námi, opravdu velká :D

Nedávno jsem narazila na autora, jehož styl mě naprosto uchvátil(a podle těch dvou vět, co se tváří jako perex už víte, kdo to je): Miwa Shirow
Dostala jsem se k němu přes sérii D.O.G.S. (A posléze se zamilovala do jeho Miku Hatsune :)
A děti, musím říct: je geniální!









Jeho kresba je úžasná. Díky ní jeho hrdinové mají, kromě neodmyslitelného atraktivního zevnějšku a kouzla osobnosti, i nebezpečný až lehce nepříčetný pohled v očích. Akce je brutální, ale tak nějak... čistě. (Pro srovnání: Ne jako Hellsing, což byl detailní krvavý bordel na n-tou.)

Je to dynamické(jak ostatně manga bývá), tak nějak na pohled ostré, dokonale promyšlené a je to nesmírně sexy.




Jo, to je to správné slovo:
Jeho kresba je SEXY!
;)




P.S. Shledávám, že moje příspěvky jsou čím dál zmatenější a roztěkanější a trochu mě to znervózňuje, až zahanbuje. Ale asi to moc prožívám, od toho blogy vlastně jsou, ne? Nejsme ve škole... :)