(Ne jako minulý rok, kdy jsem byla uprostřed svého historicky prvního zkouškového období a najednou jsem si s hrůzou uvědomila, že je vlastně leden, svět za zdmi vzdělávacího ústavu nezmizel a Eiga-sai 2010 mi vesele utekla před nosem)
A protože testy jsou už dopsány a výsledky stále neznámy, udělaly jsme si s Baruš z Hellichovky hezké odpoledne.
V mramorovém sále paláce Lucerna, kde se konaly tradiční dílny, byla úžasně příjemná atmosféra. Japonci jsou (překvapivě :D) velice milí a i přes to, že tam bylo více, než malé množství návštěvníků, tam nepanoval žádný zmatek, vlastní podobným velkým akcím. Sál byl vyzdoben květinovými vazbami Ikebana a hrála tradiční japonská hudba, a když člověk ulovil židli(úkol těžší, než by se zdálo!) a zasedl k jednomu ze stolků, kde probíhaly ukázky origami a kaligrafie, velmi rychle zapomněl na okolní svět.
Poprvé v životě(nesmějte se!) se mi podařilo úspěšně složit papírového jeřába(o krásně vzorované papíry byla skoro stejná řežba jako o židle :D). Pomoci mi sice musela jak Barča, tak přítomná odborná pomoc - a mně se znovu potvrdila teze, že Národní archiv rozhodně o nic nepřišel, když jsem restaurování pověsila na hřebík :D - ale zvládla jsem to!
Náš společný pokus o složení žáby dle japonského návodu už tak úplně podle plánu nevyšel a skončil naprosto zmatenou (a evidentně pokořenou) asistentkou a skládačkou, která ze všeho nejvíc připomínala remorkér po schůzce s lisem kovového šrotu.
Naše origami dokázala porazit i rodilou mluvčí! :D
V kinosále pak proběhla již klasická ukázka úžasných bubeníků z české skupiny Wadaiko Yosa-Yosa. Jejich vystoupení mě pokaždé dostane, je škoda, že se jejich hudba dá slyšet(a vidět! Vystoupení je i úžasným vizuálním zážitkem!) pouze naživo. I když záznam by to dost pravděpodobně o dost ochudil *poslouchá právě bubenickou skupinu Yamato a je pravda, že obraz tomu hodně chybí :(*
Kromě bubeníků byly k vidění i ukázky karate, které svým způsobem navazovaly na promítaný film Božský meč. Jak prohlásil borec s mikrofonem, ukázka měla demonstrovat, jak vypadá reálné bojové umění v kontrastu s tím filmovým. Na jevišti se tak předváděla skupinka bojovníků nejrůznějších věkových kategorií a my s Baruš to sledovaly především s poťouchlou zvědavostí, který z nich překročí onu pověstnou hranici, již se říká "hrana pódia" a zřítí se divákům k nohám(říká člověk, který z pódia jednou spadl :D)
Letošní Eiga-sai pro mě bude, vzhledem k nedostatku financí, dost chudá. Když už jsem se rozhodla mezi Božským mečem a Norským dřevem(ve prospěch Norského dřeva), u pokladny jsem zjistila, že lístky - alespoň ty na projekci v rámci festivalu - už jsou beznadějně vyprodané. Smůla. Kdo pozdě chodí...
Ale i tak pro mě letošní ročník bude úspěchem. Podařilo se mi strávit příjemné odpoledne ve společnosti milých lidí. A to se nestává každý den :)
P.S. Nebudu zastírat fakt, že Norské dřevo u mě z velké části zvítězilo i díky hlavnímu představiteli. Kenichi Matsuyama mě okouzlil už jako L v hrané verzi Death Note (a koho ne?).
"Okouzlil" je skoro slabé slovo... :D
Už tehdy mi bylo jasné, že Kenichi má na mnohem víc, než na lehce nadprůměrnou adaptaci (skvělého) anime. Jsem přesvědčena, že svůj talent(stejně jako zevnějšek) bohatě zúročí právě v takhle... seriózním filmu.
Ale oficiálně se samozřejmě o ND zajímám kvůli slavné knižní předloze, je to jasné, že? :D
P.P.S. Jakým přízviskem ho to holky častují...? "šukézní"? :D Mno...Pojmenování poněkud vulgární, ovšem velmi trefné! :D
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat