Optimistu nelze příjemně překvapit. Ale i pesimista se dá překvapit nepříjemně.

V každé dobré zprávě je potenciální "ale", které v cca 85% případů přeroste v příšeru, co v závěru tu dobrou zprávu převálcuje.

Mám pocit, že v mém případě je to procento ještě vyšší.

Dostala jsem možnost bydlet s kamarádkou. Byl ve vile v Dejvicích, 2+1 se zahradou, platit jen energie? To je splněný sen.
A to je právě ten problém.

Nevím, co to do mě vjelo, že jsem po tom tak slepě skočila. Vždycky je v tom háček. Ten háček se jmenuje "přítel". Její přítel, abych byla přesná.
Protože v době, kdy mi Doyle nabízela spolubydlení, přítel byl ve fázi "Já nevím, možná."
Teď už je ve fázi "Zeptám se rodičů."
Což znamená, že bych měla počítat spíš s tím, že z toho sejde, než že přítel utře nos a zůstane na odporné strahovské koleji...

Fuck.

Jakmile jste v pozici náhradního řešení, je to malér. Měla jsem s tím počítat rovnou.
Teď to budu muset nějak taktně sdělit mamince, co už mi balí kufry, dědovi, co si kupuje novou postel a babičce, co třídí nádobí, aby mě mohla zásobit :/

Konečně to vypadalo, že se můj život pohne žádoucím směrem.
Teď už o tom dost silně pochybuji...


P.S.: Věděli jste, že kafe, rozlité po skleněné desce pod oknem na západ, se po týdnu nadprůměrných teplot mění v substanci podobné klihu?
P.P.S.: Já jsem hrozný bordelář... možná je lepší, že s nikým nebydlím.